Můj první autoportrét

To jsem chodil do základky a mohlo mi být tak kolem 8 let, kdy jsem pořídil svůj první autoportrét. Mým učitelem byl táta, který to s fotkami opravdu uměl, a tak jsem to co dělal rád očumoval.

Jednou jsme si povídali o tom, jak se správně měří světlo a jak ho buď odhadnu nebo změřím expozimetrem. To mě hodně bavilo.

A protože jsem si to chtěl všechno hned vyzkoušet tak jsem si nainstaloval „scénu“, dal na stativ tátův Rolleiflex, změřil světlo expozimetrem, zaostřil na takového velkého medvěda, se kterým jsem si jako ještě menší rád hrával, a doma zůstal jako rekvizita. Toho jsem tam posadil místo sebe, nastavil jsem samospoušť, pak jsem se posadil se do pruhu světla a nechal samospoušť pracovat. Fotil jsem to ráno před školou, protože do pokoje krásně svítilo sluneční světlo. Byl to jen takový momentální nápad, abych si ověřil něco, co jsme s tátou dělali. Trochu se tam mračím, nějak mi totiž nedošlo, že to sluneční světlo mi trochu bude příliš svítit do očí, ale nakonec jsem jas slunečních paprsku vydržel a výsledkem byl takový trochu pohled, který mohl vypadat jako pohled bojový.

Udělal jsem dvě fotky, aby ještě jedna zbyla ve fotoaparátu, až bude táta něco fotit. To jako, aby nevěděl, že jsem foťák používal bez jeho souhlasu, no a čekal až táta udělá tu jednu fotku a vyvolá film a udělá pozitivy.

To se také stalo a táta byl docela překvapen tím co na filmu objevil, ale nevynadal mi. Popsal chyby a ukázal mi, jak by to fotil on. Byl docela dobrý učitel.

Přes to, že je fotografie docela dost nepovedená/sken tomu také nepřidal/ mám ji moc rád, protože je to můj první autoportrét. Časem jich bylo ještě více, ale tenhle i přes jeho mizerou kvalitu mám nejraději. Asi také proto, že jsem si všechno poprvé sám nainstaloval, nastavil a vyfotil. Škoda jen, že se časem dost poškodila a částečně roztrhla. Negativy z té doby se bohužel nedochovaly skončily někde v „chodbách času“.