Moje skvělá vozidla

Po té co wartburg posloužil jako základ ke stavbě zahradního traktoru jsem byl nucen pořídit vozidlo jiné, avšak stejně levné.

To se mi podařilo asi po dvou letech. Naskytla se koupě Stalinových saní, tedy vozidla Moskvič nevím už typ 403 ?407? Také za rovnou tisícovku.
Druhé moje vozidlo bylo také tzv. na dojetí. Motor myslím objem 1370 z vozidla Opel, jako válečná trofej, původně tři rychlosti, ale vyměněná převodovka, mu dodala o jednu rychlost více, takže měl čtyři a zpátečku, samozřejmě řazení pod volantem. Popravdě předchozí Wartburg měl také řazení pod volantem a navíc volnoběžku, což byla parádní výhoda. Nevím, proč to dnes nedělají.

Řazení pod volantem se mi líbilo a následující M 408 jej měl také – připadal jsem si tak jako v „Americkém autě“ s automatem.

Leninovo sáně, jak se mu také tehdy přezdívalo měl jeden zásadní nedostatek – prostě netopil, a to ani když jsem jej přemlouval. Tedy topil, ale na nějaké velké mrazy to nebylo. Pamatuji se myslím na přelom roku 78/79 kdy jsme jeli na Silvestra a Nový rok do Strakonic a bylo kolem 15 stupňů plus. Na Nový rok bylo 15 mínus. Automobil obalený ledem, takže jsme jej museli napřed vyprostit z ledového krunýře, abychom mohli vyrazit. Dítě zabalené v dekách, my v zimnících a ta potvora opravdu netopila. Když jsme dorazili důmů, nemohli jsme ani udržet v ruce konvici na čaj. Rozmrzali jsme ještě následující den.

Jinak byl, kromě toho topení vcelku spolehlivý a se zadními zimními pneu měl docela výhodu oproti pohonu přednímu. Při cestě do Brna z Budějovic po staré cestě je před Brnem docela slušný kopec. Cestou sněžilo a v tom kopci stála auta, která nemohla vyjet. Dokonce tam stál i autobus a to jediné jsem viděl trochu jako problém. Byl totiž šikmo přes vozovku, ale místečko na objetí jsem tam viděl. Zastavil jsem pod kopcem, vyndal polní lopatku, kteerou jsem s s ebou stále vozil, podsypal zadní kola škvárou, která zbyla z předchozího ošetřování vozovky, naložil jsem mojí tehdejší manželku, která byla v jiném stavu do kufru vozidla, a protože byla dost těžká, v kopci úspěšně minuli stojící autobus jízdou po levé krajnici a kopec jsme úspěšně vyjeli. Řidiči stojící v kopci mě pravděpodobně nazývali různými jmény a bylo to tak intenzivní, že jsem sám cítil fyzickou proměnu v různá zvířata jako vola, krávu, prase atd. - a debila. Pouze jsem se obával, pokud by se mi ruce proměnila v kopyta, jak bych vozidlo uřídil. K mé cti budiž řečeno, že na zadním sedadle byla ještě moje prvorozená dcerka. Naštěstí bylo tehdá kollem nuly a tak jsme mohli jet jenom ve svetru.

Dodnes na tuhle jízdu rád vzpomínám. Jistě nebylo to zrovna bezpečné, ale co tenkrát bylo. Aut nebylo tolik, řidiči se k sobě chovali lépe a pomáhali si a věci které jsem považoval za normální tehdy tak nyní by mi z nich vstávaly vlasy na hlavě hrůzou.

Jeho služby byly ukončeny v okamžik, kdy se zadní listová pera probořila do kufru. I on, stejně jako Wartburg, skončil jako zahradní traktor.