Jak si nadporučík nakouřil „pěnovku“

V dávných dobách, kdy se ještě vykonávala vlastenecká povinnost a Husek/ jak by ho nazval pan Donutil v „Baronech“ si dával s Brežněvem francouzský polibek a vojenská služba byla povinností, nastala bizarní souhra náhod.

Náš velitel, známý již z příběhu o hořících botách, se stal hrdinou další story, která se tradovala ještě několik generací a na níž si účastníci jistě vzpomenou dodnes.

Tenkrát se topilo ve velkých kamnech Filakovo. V kanceláři velitelů čet byl jenom nadporučík a můj spolubojovník Alexej tam konal úklid. Ten spočíval mimo jiné v nanošení uhlí a dřeva na podpal. A samozřejmě pravidelné přikládání uhlí do kamen.

Při jednom přikládání si Alexej všiml, že roura od kamen není zrovna nejlépe uchycena v komíně a hrozí, že by mohla vypadnout. Pouze připomínám, že v kasárnách z doby Marie Terezie byly stropy ve výši téměř čtyři metry. Roura tedy byla asi ve výši tři metry.

Vojín Alexej toto nadporučíkovi s obavami v hlase sdělil, ale tento jej odbyl s tím, že to vydrží ještě dvacet let.

Alexej pokrčil rameny, pomyslel si něco o hlupákovi a dovolil si odejít. Asi po půlhodině si šel nadporučík přiložit, proroštoval kamna. Roura to nevydržela, uvolnila se z komína a s poměrně velkým rachotem se zřítila k zemi. Protože nadporučík těsně před tím přiložil, vyvalilo se do kanceláře velké množství kouře.

Rachot přilákal dozorčího roty, který byl zvědavý, co nadporučík v kanceláři vyvádí. Došel ke dveřím, které se náhle rozletěly, a nadporučík mu padl do náruče silou, která je oba porazila tak se na chodbě po sobě váleli nadporučík a dozorčí roty. Protože hluk vylákal ze světnic i ostatní vojáky, kteří nevěřili svým očím, když uviděli, jak se po chodbě po sobě válí nadporučík jenom v košili a dozorčí plně oděn s bajonetem po boku.

Ostatní mezi tím uhasili kamna, do kterých nalili vodu a způsobili tak v nahydrovoskované podlaze kanceláře dokonalou spoušť.

A jak dopadl Alexej? Nadporučík mu to nařídil uklidit s tím, že kdyby „držel pysk“ tak by se nic nestalo.