Jak se nadporučíkovi kouřilo od bot.

Kdysi dávno za devatero za devatero horami a devatero řekami jsem vykonával vojenskou základní službu. Snažil jsem se to nějak přežít a zejména neprovést nic co by mi vojenskou službu nějak prodloužilo.

S mým kamarádem Jirkou jsme se bohužel několikrát dostali do situace, kdy jsme za své chování opravdu nebyli pochváleni.

Jako pozdní navrátilci z vycházky jsa „vyhmátnuti“ dozorčím důstojníkem, prásknuti donašečem Pletichou jsme na denním rozkaze se stoickým klidem očekávali ocenění našeho prohřešku.

Nejhorší varianta byla být k dispozici výkonnému praporčíkovi. Bohužel ta právě nastala a my jsme věděli, že si těch pár dnů opravdu užijeme.

Prvním úkolem bylo vyčištění toalet, no toalet- byla to místnost pomalu o velikosti menší tělocvičny, kde bylo asi dvacet pisoárů a stejné množství boxů na konání velké potřeby. K dokreslení situace dlužno dodat, že se jednalo o kasárna z doby Marie Terezie, kde snad i ty pisoáry byly z její doby.

Záchody byly vydlážděné do třímetrové výše, a i když se denně uklízeli, bylo s podivem, že byly neustále velmi špinavé.

Výkonný praporčík, jinak zvaný Vata, nám otevřel svůj sklad čisticích prostředků, abychom si vybrali to, co nejvíce potřebujeme. Zrak nám padl na dvě dvacetilitrové nádoby s kyselinou solnou, které jsme odvlekli na toalety. Opatřili jsme si malířkou stříkačku, oblékli jsme si protichemický oblek a plynovou masku a vyrazili jsme.

Záchod jsme uzamkli, aby někdo nepovolaný nemohl vstoupit a poškodit si zdraví a jali jsme se stříkat všude kolem sebe kyselinu solnou, aby se vše řádně vyčistilo. Vystříkali jsme asi třicet litrů, když tu se ozvalo mlácení na dveře. Zeptali jsme se, kdože to ruší náš klid. Nadporučík byl tím rušitelem s tím, že se dle jeho slov: Se du jenom vychcat, takže vám to nezaneřádím. Protože byl šarže, museli jsme ho pustit

Tenkrát chodili důstojníci mimo službu v polobotkách a to polobotkách kožených. Na podlaze toalet ležela silná vrstva kyseliny a výpary z ní způsobovaly, že nebyly vidět ani pisoáry. Nadporučík lapaje po dechu doběhl k pisoáru a začal konat potřebu. My jsme jenom sledovali, jak se mu začíná kouřit od bot a bylo jasné, že i kyselina začala konat své. Nadporučík najednou zařval, ani potřebu nedokončil a se řvaním: To je atentát, vyběhl z toalet na umývárnu, kde se, dle svědků, naložil do žlabu na mytí, aby si ochladil spálená chodidla.

Popravdě jsme čekali odvetu v podobě výcviku navíc nebo nějaké jiné podobné lahůdky až se velitel vrátí z nemocnice, ale nic se nestalo. Dokonce si nás vyhledal a zcela nevojensky: Tož chlapi, vy jste mi teda dali. Přes to všechno Vám musím poděkovat, protože jsem se ve vojenské nemocnici setkal s fešnou sestřičkou, která měla velké pochopení pro mé zranění a pečovala o mě a pečuje, jako o vlastního.