Jak jsem se stal osobním strážcem

Občas si zajdu poklábosit do hospody a z útržků rozhovorů jiných sestavuji své příběhy. Tentokráte o tom, jak se jeden ze štamgastů stal osobním strážcem.

Samou radostí nad rozpadem Československa a tragického konce federálního policejního sboru, jsem se rozhodl spojit svoji pracovní kariéru s bezpečnostní službou.

Nakonec proč ne. Znalost policejní práce kapitalista jistě ocení.

A tak se stalo, že jsem jednoho krásného dne zaklepal na dveře společnosti A56. Po podpisu smlouvy jsem byl odeslán do skladu, kde jsem měl vyfasovat služební oděv a ostatní prostředky k plnění pracovních úkolů.

Stejnokroj, pokud se tomu tak vůbec dalo říkat, se skládal ze slušivých, asi o tři čísla větších kalhot, z kostičkované košile obdobných rozměrů, saka, z něhož by se pohodlně dal sestrojit stan a slušivých botek se tři centimetry tlustou koženou podrážkou, s nimiž bude jistě chůze opravdu jedna báseň. Ke cti bot budiž řečeno, že se mi je nepodařilo první dva měsíce ani ohnout. Ve vztahu k dřevákům by se dalo říci, že dřeváky by byly jistě pohodlnější. Dospěl jsem k závěru, že byly pravděpodobně vyrobeny pro vulkanology pro procházky po zatuhlé horní vrstvě lávy.

Na opasku, pamatujícího zřejmě ještě Alexandra velikého se volně pohupovala 7,62 mm pistole, jistě vzpomínající na krásné doby císařství a na hlavu mi posazená, o tři čísla větší čepice, celkový dojem jenom umocnila.

Byl jsem určen jako „guard“ v hotelu Eclipsize. Po příchodu mě z něj vyhodili s odůvodněním, že pobudy a žebráky neberou. Po dlouhém vyjednávání a několika, kdy skutečně můj chlebodárce potvrdil, že jsme včera nebyli na maškarním bále a nejdeme z něj rovnou do služby, jsem mohl začít výkon svého nového povolání.

V pionýrských dobách kapitalismu však mnoho pobudů nebylo a těch pár, které honil za socialismu celý Sbor národní bezpečnosti, se přeškolilo a začali krást ve velkém.   

A tak můj pracovní život plynul velmi příjemným způsobem. Celou směnu jsem klábosil s taxikáři, povětrnými děvčaty praktikujícími v hotelu nejstarší řemeslo a hosty, kteří za nimi přijížděli a přinášeli s sebou i tolik žádanou tvrdou měnu.  Neváhal jsem a vzpomenuvše si na doby, kdy jsem při vyšetřování odhaloval způsoby činnosti veksláků, začal jsem je i já s úspěchem praktikovat.

Tato harmonie byla bohužel narušena příchodem Alexandra Sergejeviče, vysloužilce z Afghánistánu. V každé kapse pistoli a na levém lýtku přivázaný bojový nůž, za který by se nemusel stydět ani „Krokodýl Dunday“. Ze zvuků, které vyluzoval, se dalo usoudit, že jeho rodným jazykem je jazyk ruský, který však doznal během účasti ve válečných konfliktech svůj, velmi specifický, přízvuk.

Pro Sergeje to však zjevně žádný velký handicap nebyl. Splnění svých přání si zkrátka vydobyl několika posuňky doprovázenými hrdelním zvukem síly megafonu, někdy i významným poklepáním na některou ze svých naditých kapes.    

Netrvalo dlouho a podmanil si taxikáře, kteří mu odváděli podíl na zisku, lehké děvy, které činily totéž a nakonec i ředitele hotelu, který mu přepustil svoji pracovnu a stal se jeho příručím.

Nakonec si částečně podmanil i mě. Ctil ale skutečnost, že i já jsem sloužil v ozbrojených sborech a tak jsem se stal jeho osobním strážcem. Pravda nebylo to tak příjemné, jako v tom filmu a já se zdaleka necítil tak dobře, ale Sergej nehleděl na nějakou tu korunu a tak, jsem si vlastně neměl na co stěžovat. Že moje práce nebyla ohodnocena špatně, dokládá fakt, že asi za 3 měsíce mi volala účetní bezpečnostní agentury, proč jsem si již 3 měsíce ještě nepřišel pro výplatu.

A tak jsem, byť poněkud svérázným způsobem, vkročil do velkého světa kapitálu.