Jak jsem se stal osobním strážcem - pokračování

Tak dnes pokračujeme v příběhu osobního strážce, kterému zaniklo dobré bydlo a byl nucen se věnovat jiné práci. 

Tak se jednoho dne stalo, že se válečný veterán Sergej, kterému jsem dělal osobního strážce, odstěhoval do Karlových Varů, ředitel hotelu na své místo a mě nezbylo, než abych se poohlédl po jiné práci.  V pionýrské době kapitalismu to opravdu nebylo nic těžkého, a proto jsem si našel místo na tzv. CIT – převozy peněz a cenností.  Byla to slušně placená práce, i když s příjmem od Sergeje se to nedalo ani zdaleka srovnávat. No všechno má svoje.

Nejhorší bylo ranní vstávání na rozvozy peněz prodejnám a svozy z barů. Protože jsem byl mimopražský, dostal jsem postel na ubytovně na Smíchově. Ne že by to bylo špatné. Špatné byly pouze stěny – resp. tenké a tak jsem poměrně lehce mohl pojmenovat činnost dějící se v jednotlivých pokojích bez toho, abych do nich nahlédl. Solidní ucpávka do uší však poměrně lehce vykonala to, co nezvládli architekti.

K převozu peněz jsme používali vyřazené „pancéřové“ vozy z Belgie, kde polovina bezpečnostních prvků nefungovala, ale vzhledem k málo rozvinuté české mafii a zlodějům, kteří se teprve přeškolovali, to až tak nevadilo.

Převozům šéfoval bývalý diplomat, který se již nehodil kapitalistickým papalášům a bývalý socialistický prokurátor, který ke své smůle měl na starosti politické causy a prostě jak říkal, sem tam někoho za urážku strany a vlády žalovat musel. Že to zrovna nebyl nejlepší nápad, zjistil hned po revoluci.  Jeho mládí jej však předurčovalo k velkým činům.  

Výhodou obou bylo, že hovořili výborně anglicky a tak díky jim se šéfům firmy dařilo uzavírat obchody. Těch bylo v té době opravdu hodně.

Práce to nebyla těžká, ale hodně stereotypní. Když se na to podívám z dnešního pohledu, tak se nedivím, že pracovníci této služby vymýšlí, jak okrást svého zaměstnavatele. K jejich cti budiž řečeno, že se jim to docela daří.

Staré UBA baráky, ve kterých bylo sídlo firmy, pamatovaly počátky budování socialismu v naší zemi a podle toho vypadalo i jejich vybavení. Myši, které se dokázaly dostat i do plechových skříněk, mráz, protože nikde, kromě kanceláří vedení, se netopilo – a všudypřítomná neskutečná špína vytvořily obraz kapitalismu v osmnáctém století. Vzpomenul jsem si na učivo střední školy a přestal jsem se divit tomu, proč stávky v té době byly tak časté a úmrtnost dělníků tak vysoká.

Prošli jsme výcvikem, kde jsme byli seznámeni s firemními standardy, které se při převozech peněz osvědčily. Filmy, které nám pustili, byly velmi zajímavé, bohužel s našimi opotřebovanými „pancéřáky“ neuskutečnitelné, Jejich rychlost nepřesáhla sedmdesátku a technická kvalita byla také na pováženou. Sem tam cestou něco upadlo a sem tam se auto samo zavřelo a posádku bylo nutné odsud, někdy i násilím dostat. Zejména to bylo zajímavé, pokud se tak stalo uprostřed cesty, když v automobilu se kromě lidí nacházelo poměrně i dost peněz. Mnohý pozorovatel si mohl myslet, že byl svědkem loupeže za bílého dne. Jedenkrát na nás dokonce zaútočili i policisté v kuklách, ale velmi rychle poznali, že zájem jak „lupičů“ tak „přepadených“ je jeden a tentýž a dokonce nám pomohli svým specialistou otevřít automobil, aby se posádka neudusila. Nakonec, i přes všechny peripetie, se stal právoplatným členem CIT.

Zajímavých a v té době zejména úsměvných příhod bylo pomálu. Jedna se však od ostatních zcela odlišovala.

Jednoho odpoledne jsme dostali příkaz, abychom se dostavili v 18,00 hodin k Agrobance na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice. Čekal tam na nás sám pan ředitel a sdělil nám, že povezeme velmi důležitý náklad 31.000.000,00 Kč k jednomu podnikateli. Z dnešního pohledu se částka nezdá nijak závratná, ba dokonce se může jeviti směšnou, ale v tehdejší době bylo možné za ni postavit celou fabriku.  

Již samotná nakládka peněz s sebou nesla hororové prvky. Peníze se nemohly nakládat přes ulici a bylo nutné zajet do podzemních garáží. Z nějakého důvodu se tam však naše dodávka nevešla.  Do kontejneru ve kterém se peníze převážely, se mohlo naložit pouze dvě stě tisíc korun českých. Nalítali jsme se jako ptáci, když krmí mladé. Po té co jsme peníze po mnoha hodinách naložili, pletli jsme všichni nohama jako kočka s přeraženým hřbetem.

Nejhorší nás mělo ještě potkat. Pan podnikatel v klasickém fialovém saku a bílých ponožkách chtěl původně hotovost převést do trezoru banky, ale nějak si neuvědomil, že již je večer a banka, ve které si trezor objednal, je již zavřená. Podobné vymoženosti jako noční trezory byly pouze na západ od našich hranic.

Padlo tedy rozhodnutí, že mu peníze odvezeme domů. Bohužel bydlel v jedenáctém patře panelového domu. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, avšak manuál pro přepravu peněz říkal, že není možné při přepravě peněz používat výtah, což v kombinaci s částkou 31 milionů korun a možností přenášet najednou pouze 200 tisíc korun najednou nevěštilo opravdu nic dobrého.

Po první hodině, jsem propotil celé tělo, po druhé jsme shodili neprůstřelné vesty a po třetí hodině jsme odhodili i zbraně a nakonec i košile. Kdyby nás tenkrát někdo opravdu přepadl, byli bychom docela rádi, že už nemusíme lítat nahoru a dolů.

Stále častěji jsme odpočívali. Podnikatel celý nervózní nás zpočátku prosil, potom vyhrožoval a nakonec se k nám sám připojil. 

Když jsme byli zhruba v polovině, začali nás chytat křeče do nohou a vlastně celého těla a přeprava dalších peněz se jevila jako nemožná. Majitel dostal spásný nápad. Ze sklepa vytáhl kočárek, peníze se naskládali do něj a výtahem se posílali nahoru a prázdný kočárek zase dolů.  S kočárkem jezdila jeho manželka se slovy, že toto dítě je velmi drahé a musí se o něj tedy správně pečovat.

Ve čtyři hodiny ráno jsme byli opravdu zcela a se vším hotoví.

S pancéřákem nás dovezli na ubytovnu, pomohli nám vystoupit, uložili nás do postýlek a my jsme okamžitě usnuli. Probudili jsme se až druhý den ráno. Říkali nám sice, že nás někdo přišel večer budit na další službu, ale protože ani jeden z nás nereagoval, zanechali marných pokusů přimět nás k životu.

Ke cti společnosti nutno dodat, že se nám paní personální snažila namluvit, že máme absenci v zaměstnání a že nás společnost může propustit. Po té co jsem jí řekl, že celý příběh zveřejníme ve Špíglu, tak od dalšího vyhrožování upustila.

Při představě podobných akcí jsme se s mým kamarádem rozhodli, že toto prostředí raději opustíme, abychom se v pozdější době vyvarovali některých problémů.

Dlužno dodat, že budoucnost nám dala za pravdu.