Jak jsem se stal metařem

Být studentem v době normalizace nebyla opravdu žádná velká zábava. Peněz mnoho nebylo a to málo co co jsem dostával jako kapesné, bohužel nepostačovalo. Bylo nutné vzít život do vlastních rukou. 

Stejně jako každý student jsem i já nejvíce postrádal peníze. Ne že bych nedostával kapesné to jistě ano, ale nějakým záhadným způsobem vždy zmizelo dříve, než jsem obdržel další. Snažil jsem se přesvědčit rodiče, že potřeba peněz roste geometrickou nikoliv aritmetickou řadou, ale vzhledem ke klasickému vzdělání mého otce a matky ekonomky nebyla tato teorie příznivě přijata. Místo navýšení kapesného jsem obdržel knihu: Jak vyjít s málem. Přečetl jsem jí opravdu celou, ale kromě způsobu života řeholníka nenabízela tato kniha nic zajímavého.

Můj kamarád Karel na tom nebyl o nic lépe a tak jsme se rozhodli, že se netřeba štítit žádné práce, je-li dostatečně oceněna penězi.

 Začali jsme sbírat starý papír a nosit jej do sběru. Práce mnoho a výdělek příliš malý. Naštěstí v tehdejší době nebyli bezdomovci a tak nikdo nesbíral, kromě „železných nedělí“ žádný kov, natož, aby jej vláčel několik kilometrů do sběrny. Ne tak my. Na organizovaných a neorganizovaných smetištích a skládkách, tenkrát se skládky moc nehlídaly, bylo kovu dostatek a kárka zapřažená za motocykl Jawa 21 nám zajistila poměrně slušný výdělek, zejména když jsme narazili na dostatek mědi a hliníku. Ze starého šrotu se nám dokonce podařilo sestavit několik kol a zprovoznit dva motocykly, jejichž prodej výrazně vylepšil naše portfolio.

I přes to jsme nebyli stále spokojeni.

Až jednou přišel kamarád Karel s výstřižkem z novin, kde stálo, že technické služby hledají o prázdninách studenty na úklid Prahy. Usoudili jsme, že to bude něco pro nás. Výplata se prováděla každý den po skončení práce a na tehdejší dobu činila závratných 50 Kč za pracovní směnu. Uklízečka přitom brala 3,50 Kč na hodinu. Pro nás to byl zlatý důl a ve spojení s ostatními aktivitami nám to zajistilo docela slušné živobytí. Protože jsem od rodičů již delší dobu nepožadoval zvýšení kapesného, mylně to přičítali studiu knihy Jak vyjít s málem i když popravdě řečeno i ona na naše aktivity měla svůj vliv.

Práce metaře nebyla opravdu těžká. Dostali jsme koště, lopatu, vozík a ulice, které máme ten den uklidit. Při troše snahy se práce dala zvládnout za polovinu určené doby a zbytek jsme mohli trávit na některé z pražských plováren. / Tehdy jich bylo opravdu hodně. /

Ještě lepší to bylo, když se jednoho dne zeptali, kdo má řidičský průkaz na auto, protože řešili dovolené a nějak se jim nepovedlo zajistit si dostatek řidičů. My jsme je již měli a tak nám dali Multikáru na stupačky dva postarší pány a vzhůru do ulic. Po pár hodinách práce se starší pánové unavili natolik, že nám přikázali, abychom uklidili káry do průjezdů a vrátili se až koncem pracovní doby. Pánové šli na pivo, my na koupaliště za děvčaty a všem bylo dobře. Odpoledne jsem odvezl dědky, jak jsme jim začali říkat, do provozovny, uklidili káry, vyfasovali peníze a vzhůru do víru velkoměsta.

Tyhle prázdniny, kdy jsme si hráli na metaře, byly opravdu velmi finančně úspěšné.

A tak jsem se stal, tentokrát z vlastního přičinění, metařem.