Ač obvykle jezdím za poznáním v létě nebo zimě, vybral jsem si poprvé podzim a Františkovo lázně krásné město v Karlovarském Kraji.
Vznik a vývoj Františkových lázní jsem si vypůjčil z oficiálních stránek města, protože je tam jejich historie skvěle jasně a zřetelně popsána a proto mi připadalo příhodně použít právě jejich sdělení.
Františkovy Lázně vznikaly od konce 18. století v bezprostřední blízkosti Františkova pramene, do té doby známého jako Chebská kyselka. O založení lázní se zasloužil chebský lékař Dr. Bernard Vincenz Adler společně s hejtmanem loketského kraje hrabětem Filipem Františkem Kolowratem-Krakowským, kterým se podařilo získat podporu císaře. Za datum založení Františkových Lázní je považován 27. duben 1793. V tento den císař František I. schválil výstavbu „lázeňské kolonie“ města Chebu dle koncepce stavebního ředitele kamerálních statků Abbé Thobiase Grubera a zároveň svolil, aby lázně i zdejší nejvýznačnější pramen nesly jeho jméno.
Původní uliční zástavba podél Císařské ulice, dnešní Národní, byla brzy rozšířena o další tři souběžné komunikace, čímž ještě v 1. polovině 19. století vznikl dodnes zachovaný půdorys lázeňského centra. V jeho bezprostředním okolí byly rovněž od samého počátku budovány rozličné parky. Do Františkových Lázní byl povolán lobkowiczký knížecí zahradník Martin Soukup, na jehož práci později navázal syn Antonín, který přebudoval původní francouzské parky s živými ploty na pohodlnější a tehdy moderní parky anglického typu. Rododendrony, vytvářející ve vzrostlých parcích romantická zákoutí, se zde pěstují již od roku 1828.
Období největšího rozkvětu lázní na přelomu 19. a 20. století s návštěvností až 20 000 pacientů a téměř 80.000 pasantů (lázeňských turistů) předznamenal rok 1865, kdy se Františkovy Lázně, od roku 1852 samostatná obec, staly městem a byly připojeny na evropskou železniční síť. O něco skromnější rozvoj zažívají lázně v předkrizovém období první Československé republiky. Po druhé světové válce jsou lázně kompletně znárodněny a zahrnuty do národního podniku Československé státní lázně a zřídla.
Popravdě musím říci, že jsem si to nevybral zrovna nejlépe. Z šesti dní se trochu povedly dva. Přes to jsem si lázně i okolí prošel a dokonce i pořídil fotografie, jak je u mě zvykem. Bohužel dost pozdě jsem přišel na to, že mám špatně nastavený fotoaparát, takže jsem se stále divil, proč to mám tak tmavé a rozmazané.
Jednoduše proto, že jsem s ním dlouho nefotil a protože jsem se nechtěl tahat s těžší výbavou zvolil jsem malý kompakt. Ten má sice skvělý objektiv, ale když to špatně nastavíte, tak chudák může dělat cokoliv a je to platné jak mrtvému zimník. Nevšiml jsem si totiž , že jsem na foťáku nastavil korekci mínus dvě. Tak se stalo, že jsem se nestačil divit, cože se to otiskuje na snímač. Přes to, se mi podařilo několik snímků zachovat tak, aby se na to dalo dívat - no konečně posuďte sami.
Za to jsme si pěkně popovídali s domorodou ženou, která nám povyprávěla o místních zvláštnostech a jak se stalo, že některé budovy na kopci jsou v rozpadajícím se stavu.
Co mě opravdu hodně zaujalo je množství soch, které v lázních jsou. Protože bylo špatné počasí, tak jsem se zaměřil na ně. vybíral jsem ty, které se mi líbily, ale ostatních, které se mi nelíbily tolik a těch co jsem neviděl vůbec nebo jen zpovzdálí bylo ještě více.
Bohužel, některými věcmi jsem byl zklamán. Mnohé lázeňské domy zejí prázdnotou a pomalu se tak nějak rozpadají. Jsou to krásné domy rozhodně je škoda, že se o ně nikdo nestará. Raději jsem na svých snímcích takové ani neprezentoval.
