Druhé kolo ve Wimbledonu a konec. Zklamání? Ano. Tragédie? Nikoliv. Už samotná účast je pro Petru velké vítězství.
Petra má za sebou asi psychicky i fyzicky nejnáročnější půlrok svého života. Musela si projít očistcem, který si většina z nás ani neumí představit. Musela se zotavit z velmi vážného poranění ruky a především z prožitého traumatu.
Rozhodla se, že to nevzdá, prokázala neskutečnou vůli a odhodlání a s pomocí špičkové lékařské péče, rehabilitace a nepochybně i štěstí se vrátila na kurty dřív, než se odvážili tipovat i ti největší optimisté. A vrátila se vítězně.
Předeslala, že se nevrací zúčastňovat, ale že chce vyhrávat. Že nemluvila do větru ukázal už další turnaj, v Birminghamu, který vyhrála. Byl to její dvacátý titul a zároveň je to tak už sedmá sezona v řadě, ve které vyhrála alespoň jeden turnaj, což je úctyhodná bilance. Od celého tenisového světa následně naprosto zaslouženě sklidila hromadu komplimentů a její návrat je považován za jeden z nejsilnějších sportovních příběhů letošního roku.
Všichni napjatě očekávali co ukáže ve Wimbledonu, mnohými byla dokonce považována za největší favoritku. První kolo zvládla, ve druhém už byla nad její síly nepříjemná a houževnatá soupeřka v kombinaci s únavou psychickou i fyzickou z předchozího snažení a chybějící zápasovou praxí.
Znamená snad brzký konec na tomto turnaji, že její návrat není tak silný a působivý?
Neznamená.
Splnila, co si předsevzala. Dokázala se poprat s nepřízní osudu. Dokázala se vrátit a měřit se s těmi nejlepšími. Dokázala to dřív, než si kdokoliv odvážil tipovat. To je znak velkých hráček. Velkých šampionek.
