Je pátek 16. listopadu zhruba tři čtvrtě na šest odpoledne. Stojím před sokolovským stadionem a s lístkem v ruce klepu kosu. Konečně! Je šest hodin a začali pouštět dovnitř. Hned prakticky ve dveřích mě prošacovali. Po asi dvou metrech mě staví další člověk a chce po mě lístek. Teprve pak se dostanu do hlediště. Tady mě čeká šok. Ona je tu snad ještě větší zima než venku! Už před stadionem potkávám svého bývalého spolužáka ze střední a sedám si za něj. Celou to hodinku do začátku klábosíme o novinkách.
Gong. Světla zhasínají a na pódium napochodují předskokani ze Slovenska, skupina Desmod. Frontman zahlásí, že je v Sokolově zima. No ne, on si toho fakt všimnul? Hrají pěkně, hoši, to se musí nechat, mají jen smůlu, že je tu nikdo pořádně nezná, což je na lidech stojících pod pódiem dobře poznat. Oznamují nám, že jsme první město na turné, kde kromě desky Chinaski je k dostání i jejich album a doufají, že tu prodají alespoň - chvilka ticha - dva kusy. Na to kamarád zahlásí, že si teda dost fandí, což mě docela pobavilo. Desmod se loučí, světla se rozsvěcují a na pódiu je vidět šrumec, jak se přestavují hudební nástroje.
Je to tady. Nastala dlouho očekávaná chvíle a Chniaski nastupují na scénu. Začínají vypalovačkou Samice versus samci a dav po pódiem začíná bouřit. Hrají z plných plic, všcihni zpíváme. Hrají se takové věci jako Dopis, Zadarmo, Basama Fousama, Drobná paralela a podobně. Mají dokonce i velkoplošnou obrazovku. Přichází píseň Slovní pyrotechnika i s recitativem uprostřed, na který se všichni těšíme. Na pódiu se objevuje dívka s kamerou v ruce a asijskými rysy. Utíká to jako voda, je tu konce. Kamrád odchází, já čekám na přídavky. Přesouvám se na parket a mezitím se kluci z kapely přemístili na menší pódium, kde hrají písně 1. signální a Zrcátko. Pak je opět tma a Chinaski se vrací zpátky na hlavní pódium. Zde odehrají několik písní zakončených skladbou Vinárna u Valdštejna.
Tak a je tu definitivní konec. Kapela odchází do zákulisí a diváci se rozcházejí domů. Kolem mě pobíhají holky tak ve věku 13-14 a chtěly by podpis. Zatím však není od koho. Pak někdo Michala Malátného zahlídl jak vychází z hokejových šaten. Tyto jsou však od publika odděleny mantinelem a několika členy ochranky, takže tudy cesta nepovede. Michal jde směrek k pódiu a někam telefonuje. Skupina podpisuchtivých lidí se mezitím rozšiřuje. Některá děvčata máchají papíry a řvou "Míšo!, Míšo!" Nemají však propisku a tak pomáhám já. Michal dotelefonoval a jde směrem k lidem. Chápe se (mé) propisky a začne rozdávat podpisy.
Pro podpis si jdu nakonec i já, nemám však nic lepšího než starou železniční jízdenku do Kalových Varů. Dostávám se na řadu. Kouká na jízdenku a ptá se, jestli jsem z Varů. To mu odkývám, i když to není pravda. Poděkuju za podpis a odcházím. Sleduju tu skupinku z povzdálí a doufám, že tu svoji propisku ještě někdy uvidím. Odchází poslední člověk a já si jdu říct o svoji propisku a dostávám ji nazpět.
Odcházím ze stadionu a jsem spokojen. Byl to skutečně nezapomenutelný zážitek.
