Ztráty a nálezy unaveného muže

Když se poznali, zrovna se rozváděl. Podruhé. Byly to hektické doby, ale ona se mu v těch časech snažila pomáhat. Jakmile to martýrium skončilo, nasedli do jeho omlácené felicie a vyrazili pryč. Jeli co nejdál z ospalého, provinčního krajského města, pryč od jeho bývalé ženy i dětí, od přátel, rodičů, práce, od starého, šedivého, podělaného života.

Foto: David Bergman

Zmizeli mi z očí. Skoro jsem zapomněl, že vůbec existovali. Potkal jsem ho před pár dny. Po několika letech. Vypadal, jako by zestárl o celý život. Seděli jsme v zakouřené knajpě, srkali pivo a on mi potichu, zvolna líčil vlastní příběh.

Chléb namazaný sladkým medem štěstí snídali pár měsíců. Pronajali si byt, on si našel slušně placenou práci a ona zůstala doma. Bůhvíco dělala celé dny sama za špinavou záclonou. Vracíval se k ní často až pozdě večer a stále častěji měl pocit, že jde spíše o přistání na jiné planetě. Někdy jí ruply nervy a hystericky na něho křičela. Celé dny pak spolu nepromluvili. Po jednom beznadějném výstupu si sbalila pár svršků, bouchla dveřmi a utekla pryč. Ani se neohlédla.

Nedokázal se dál vracet do prázdného, studeného bytu, kde na něho padaly cizí stěny a drtila ho tíha vlastního bezútěšného života. Nebyl dost silný na to, aby tam zůstal sám. Posunul se do dalšího města a za pár měsíců se znovu stěhoval dál. Tak strávil pár let.

Dělal, co se zrovna namanulo. Pomáhal na stavbách, hrál si na pingla i na kuchaře. Nic z toho ho doopravdy nebavilo a vždycky s tím sekl. Nakonec v zoufalství přijal práci obchodního zástupce a trávil čas na cestách po celé republice. Byl strašně osamělý - víc než kdykoli předtím.

Vyzkoušel pár náhodných známostí, ale pořád ji nemohl dostat z hlavy. Celou jejich společnou minulost měl stále před očima - jako podivný, zkamenělý obraz.

Jednou se zastavil v jakémsi motorestu u dálnice. Dělala tam servírku. Zdálo se mu, že čas se zastavil jako v trikovém filmu a jen ona jediná se pohybovala ve znehybněných kulisách. V tom neskutečném okamžiku viděl její tvář ve světle mdlých žárovek naprosto nezměněnou - dlouhé rovné vlasy barvy antracitu, zelené, mírně pohrdavé oči. A také ty neskutečně štíhlé kotníky v botách na vysokém podpatku. Zastavila se u jeho stolku a čas i prostor znovu ovládly přírodní zákony.

„Neznáme se odněkud?" zeptala se ho.

Po zavíračce skončili v jejím podkrovním pokoji. Pustila elektrické topení a zapálila si tenkou, dlouhou cigaretu.

„Myslela jsem, že se ke mně nebudeš znát," prohodila. „Vypadalo to, že jsi úplně mimo."

V přítmí svítila špička cigára jako maják dlouho hledaného přístavu. Všechny věci v pokoji mu připadaly zázračné, neobvykle skutečné a pravdivé. Do paměti se mu vpíjela každá drobnost, kdejaký detail. Snažil se jednou provždy zapamatovat její klidný, souměrný obličej. Z dálnice byl slyšet hluk projíždějících aut, pokojem sem tam šlehl blesk dálkových světel. Potom nahá poklekla mezi jeho kolena. Skončili až před svítáním.

Nespal dlouho. Vzbudil se, ještě když spala. Venku už vyšlo chladné slunce. Ležel v posteli a díval se, jak oddechuje. Všiml si, že má na uších náušnice, které jí před léty daroval. Poznal je bezpečně, ale nebyl si jistý, zda je to ona, jestli ty husté černé vlasy a hebká bílá pleť skutečně patří jí.

Potichu se oblékl. Ležela zády k němu a nehýbala se. Přesto vytušil, že už je vzhůru. Odešel, aniž se ohlédl. Když nasedal do auta, začalo pršet.

Vydržel bez ní tři dny. Pak se v motorestu zastavil znovu. Už tam nepracovala. Nikdo nevěděl, kam zmizela. Dobře ví, že jejich láska nestála za nic. Přesto od té doby bezvýsledně hledá žhnoucí maják její cigarety.