Výpověď o stavu českého školství aneb „Je povinností učitele učit?"

„Tohle je nejhorší den mého života," vzdychne učitelka Jarmila a srkne si ze sklenice rýnského. Sleduji, jak roztržitě sahá do misky arašídů, ale jelikož se jí třesou ruce, upustí oříšek do vína. Pražený burák se zvolna propadá ke dnu. Stejným směrem míří její sebevědomí a nedávné nadšení pro vzdělávání dětí.

V srpnu Jarmila úspěšně završila státnicemi čtyřleté pedagogické studium, ale místo okamžitého nástupu do praxe se vydala ještě na půl roku do Anglie. S vysokoškolským diplomem vykonávala pod hlavičkou au-pair práce domácího poskoka v jedné londýnské středostavovské rodince. Utírala zadky dětem, gruntovala dům, vařila... Ze skrovného výdělku si platila školu a zlepšovala se v jazyce, který bude za pár měsíců vtloukat do hlav žáků šestých až devátých tříd v její domovské zemi.

Před vánočními svátky se vrátila zpátky do vlasti a během pár dnů si našla místo v základní škole. Okamžitě zkontaktovala kamarádky ze studií, které se vrhly na učitelskou dráhu hned po promocích. Přestože měla několikatýdenní zkušenost z praxe ve čtvrtém ročníku, sondovala, jak to na školách skutečně chodí. Fakulta po svých studentech totiž během studia vyžadovala jen bezduché šprtání encyklopedických znalostí, které prošpikovávaly pedagogicko-psychologické lekce nabité teoretickými modely výuky, jež měly k běžné praxi současné české školy stejně daleko jako znojemská pedagožka Prillerová k cudné učitelce s upjatým culíkem z prvorepublikového gymnázia.

Bývalé spolužačky ji trochu vystrašily. Přesto brala jejich zkazky o provokujících a drzých parchantech a tupcích, jimž je všechno jedno, s jistou rezervou.

Ředitelka vzdělávacího zařízení, jež se mohla pyšnit mnohaletými zkušenostmi a měla našlápnuto do důchodu - na který se už těšila stejně jako chovanci školy na jarní prázdniny - přijala Jarmilu ráda, jelikož angličtinářka Marika se chystala na mateřskou dovolenou. Její vycvičené oko okamžitě odhadlo, že tohle křehké a něžně vyhlížející stvoření bude mít v některých třídách velké problémy s udržením kázně a pořádku.

„A hlavně - hned od začátku na ně musíte být přísná. Nesmíte si nechat nic líbit, jinak se s nimi už nedomluvíte," udílela ostřílená dáma poslední rady mladé adeptce pedagogického řemesla.

Teď sedíme ve vinárně. Zdá se mi, že během týdne zestárla o dva roky. Drží hlavu v dlaních a svěřuje se s prvními dojmy z praxe.

„Hlavu vzhůru," snažím se jí dodat odvahu. „Každý začátek je těžký. Po čase to bude v pohodě."

Hodí do sebe zbytek vína a vytáhne ze dna sklenice oříšek.

„Pochybuji. Myslím, že na to nemám," kroutí zdrceně hlavu. „Mám pocit, jako bych s každým zvoněním vcházela do klece s rozzuřenými lvy."

„Jen klid. Příště si vezmi pořádný bič a uvidíš, že se ty šelmy změní v hodné a přítulné kočky," utěšuji ji.

„Kde žiješ?" zeptá se překvapeně. „S bičem bych to zkusila jenom jednou. Nečteš noviny nebo co? Jakmile si něco dovolím, okamžitě jsem vylepená na youtube nebo mě přijdou zlynčovat rodiče těch největších prevítů."

„Hmmm," bručím nespokojeně a vzpomínám na svá školní léta.

Píše se rok 1979. Chodím do páté třídy. Normalizační populační exploze vytlačila dvě třídy z naší maloměstské školy do nedaleké vesnice. O všechny předměty se dělí dva kantoři. Jedním z nich je asi pětašedesátiletý učitel, který odstartoval svou pedagogickou kariéru v protektorátních časech. Naše kázeňské prohřešky neřeší poznámkami do žákovské knížky. Má účinnější metody, než psát rodičům červenou propiskou vzkazy o tom, že jejich ratolest neustále vyrušuje v hodině jazyka českého.

Přerušuje vyučování. Vyzývá mě, abych vstal a šel s ním za dveře třídy. Tam se jeho obrovitá, mozolnatá vesnická pravačka rozpřáhne a přistane mi na levé líci. Nepadne jediné slovo. Tvář mi červeně hoří. Spolužáci se potutelně usmívají. Zažil to skoro každý. Do konce hodiny už ani neceknu.

Jednoho dne nás během přestávky načapá, jak kouříme na záchodě. Jsme tři. Musíme do kabinetu, kde učitel vytahuje ze skříně dynamo ke starému vojenskému telefonu.

„Chyťte se za ruce," poručí pedagog a těm z nás, kdo jsou na okraji, dá do ruky volný kontakt, vedoucí z přístroje.

Pak začne zběsile točit malou klikou. Našimi těly pulsuje elektřina a vychovává z nás lepší občany socialistické vlasti. Z obrazu nad stolem to sleduje soudruh president Husák a myslím, že proti konání učitele nic nenamítá.

Studovaní psychologové, ochránci práv dětí a pokrytci všeho druhu se mnou asi nebudou souhlasit, ale nemám pocit, že by mě tyto „výchovné" metody starého pána negativně poznamenaly. Vždy nedlouho po exekuci už mi připadalo počínání kantora úsměvné a dodnes těmito historkami bavím společnost kolem hospodských stolů.

„No jo, ale za něco takového by dnes učitele zavřeli," zhodnotila Jarmila mou exkurzi do minulosti. „Já můžu ty spratky jenom slovně přesvědčovat, aby se uklidnili. A tomu se jenom chechtají. Navíc neumím křičet."

„Začni je zkoušet a naflákej těm největším provokatérům koule," zkouším hledat recept.

„Cha!" křečovitě se zasměje. „Je jim to úplně jedno. Vůbec jim nezáleží na známkách! Většina z nich neumí v šesté třídě ani dvacet anglických slovíček, natož základy gramatiky."

„To je jim jako jedno, když proletí a budou opakovat?" ptám se naivně.

„Oni vědí, že nepropadnou! Žádný učitel by se s nimi nechtěl otravovat další rok. Každý to raději přežije a nechá je prolézt," vysvětluje mladá, nebohá kantorka.

„Takže, jestli to dobře chápu, údělem vyučujícího je hlavně rezignace..."

Dovídám se o trendu integrace slabých a postižených mezi „normální" žáky. Jsou třídy, ve kterých má polovina dětí diagnostikovanou poruchu chování nebo nízkou inteligenci. Šokuje mě, že hranice integrovatelnosti je úředně stanovena na 60 bodů na stupnici IQ, což je už téměř debilita.

„V jedné třídě mám dva cikány. Jen ti dva kluci dokážou úplně rozhodit celou skupinu. Jsou absolutně nezvladatelní. Patří do zvláštní školy, ale prostě se musí integrovat," popisuje další z aspektů moderního školského systému nešťastná učitelská novicka, kterou jsem, co ji znám, nikdy ani v nejmenším nemohl obvinit z jakéhokoli náznaku rasismu. „V další třídě je několik dyslektiků a dysgrafiků. Chápu, že jsou pomalí, ale strašně brzdí těch pár chytřejších dětí, které se pak děsně nudí. Nevím, co s tím. Na tohle nás univerzita absolutně nepřipravila."

Mlčím. Nevím, co na to ještě říct. Dorazím zbytek rýnského a zeptám se:

„Není ošetřování nemocných mnohem ušlechtilejší povolání?"