Vyhazov z práce? Díky šéfe!

„Kvasňo, padlo to na tebe,“ sdělil mi majitel firmy, sotva jsem v Cafe Modus usedl do polstrovaného křesla a objednal jsem si kávu s mlékem. „To mléko raději ani ne,“ poznamenala hlava společnosti. „Bude to černé.“ Jen pár milisekund poté mi došlo, že jsem právě dostal padáka. Kromě ohromení a jisté bolesti, která snad pramenila z téměř osmi let strávených ve firmě, jsem pocítil i cosi překvapivého – pocit osvobození.

Člověk může dělat svou práci rád a dobře, a přesto jednoho dne přijde na to, pokud je upřímný sám k sobě, že musí dál. Žil jsem s tím pocitem více než rok a zpětně si uvědomuji, že jsem celou tu dobu prahl právě po tomto okamžiku definitivního rozuzlení. Nejste-li člověk, který rád práská dveřmi a máte na krku pravidelné splátky všeho možného i nemožného, potřebujete pořádně kopnout do zadku, abyste udělali krok. Ono vůbec nejde o to, jestli to bude šlápota dopředu. Záleží na tom, že je to pohyb, který může spustit nový příběh.

„Víš, Draho, já nemám problém s tebou ani s tvou prací, ale nastává doba, kdy spolupracující kolektiv bude ceněn víc, než sebelepší jednotlivec,“ poznamenal boss. Trochu jsem se zachvěl. Hlavou mi bleskla představa světa plného slušných, spolupracujících lidí, v němž nejsou rozpory, války, závist, hněv, touha po majetku či po moci, svět, ve kterém chybí ctižádost, patolízalství, pomstychtivost a vyčůranost. Překrásný, utopický svět! Nádherná planeta bez rebelů, sžíravé ironie, sarkasmu a zbojníků. Nikdo se tu nevysmívá lidské hlouposti, všichni jsou pozitivně konstruktivní, usměvaví a nikdy nevrtí hlavami v negativním gestu nesouhlasu.

Neměl jsem sílu oponovat. Postrádalo by smysl tvrdit opak. Svět plný individualistů, sobců, ješitů a skeptiků by byl peklem na zemi. Ten první, ve kterém by však chyběli cynici, provokatéři a blázni, by byl zase nudnější oběžnicí Slunce než ta nejledovější planetka.

Zůstat stát na jednom místě, mít pocit pohodlí, bezpečí, známého prostředí, příliš nevyčnívat, ani nebýt ušlápnutý, zkrátka, vědět, jak co chodí a jak v tom chodit. Tak to je ten vytoužený sen milionů lidí! Jenže - najednou mám pocit, že právě tohle přešlapování a samolibá spokojenost je tím nejvíce otupujícím způsobem, jak ztratit kontakt se svými sny a se svou kreativitou. Je třeba znovu se napít nektaru života a pohlédnout do tváře světa z jiného úhlu. Jan Neruda, klasik české poezie, to krásně zveršoval už na konci 19. století.

"Pryč s klímotem již u kormidla lodi:

kdo chvíli stál, již stojí opodál,

den žádný dvakráte se nenarodí,

čin dvakrát nezraje - jen dál, jen dál!"

Ale ano, samozřejmě - to víte, že mám obavy z toho, co bude. Zatím se chci jen na chvíli zastavit a nabrat dech. Příliš jsem si zvykl spoléhat se na jistotu. Přišel však čas, hrát s novými kartami. A třeba i riskovat! Nejistota přináší vánek změny. A změna je smysl budoucnosti. Takže – díky, šéfe.