Van Gogh, Vídeň, Albertina a čeští milovníci umění

Jestliže si úspěch zaslouží potlesk a diletantství pískot, pak by Vincent Van Gogh měl být oceněn dlouhotrvajícími ovacemi ve stoje a pořadatelům jeho výstavy ve vídeňské Albertině by mělo pískat v uších ještě několik dnů. Bohužel, prvně jmenovaný se stačil sprovodit ze světa dříve, než si mohl aplaus pořádně užít a ti druzí si místo vypískání mnou ruce nad slušnými výdělky. Kupodivu se o ně nemalou měrou zasloužili Češi. Právě ti Češi, kvůli nimž před léty visely v místních obchodech výzvy: „Češi, nekraďte tady!“

Vincent Van Gogh - autoportrét Vyzbrojen encyklopedickými znalostmi o mistru malířského umění, géniovi, který během svého života prodal jediný obraz, člověku, jenž obětoval své vizi vše, jsem vyrazil v sobotu po sedmé hodině ranní směrem k hlavnímu městu někdejšího C&K mocnářství. Kromě obecných poznatků mě hřálo i vědomí, že už mám zaplacenou vstupenku na výstavu a tudíž se snad alespoň částečně vyhnu čekání v nekonečné řadě uměníchtivých fanoušků holandského mistra. Jak jsem se mýlil!

Mělo mě varovat už probuzení. Pobolívala mě osmička vpravo nahoře a taky jsem posmrkával více než alergik v pylové sezoně. Co by ovšem člověk neudělal pro zážitek, o kterém jednou bude moci vyprávět vnukům jako o „nezapomenutelném?" Naštěstí jsem nemusel řídit, takže po více než tříhodinové cestě jsem vyskočil z vozu čerstvě nažhavený na kulturní bombu roku.

Příjemnou procházkou skrz vánočně vyzdobené historické centrum Vídně jsme se dostali až k Albertině. Jakmile se galerie objevila v dálce před námi, zavlnil se mi před očima vzduch. Měl jsem pocit, že vidím fatamorgánu. Namísto palem a pyramid jsem však spatřil dlouhého a nepatřičně otylého hada složeného ze stovek lidí, kteří stáli na schodech do paláce umění. Fronta pokračovala další desítky metrů na chodníku. Trochu mi poklesla kolena, ale vzápětí jsem si všiml, že příchozí jsou malými, lehce přehlédnutelnými tabulkami, směřováni do dvou souběžných zástupů. V jednom stáli ti, kdož si vstupenku prozřetelně pořídili a zaplatili přes internetové stránky galerie, ve druhé, podstatně delší řadě, pak přešlapovaly davy těch, kteří byli bez lístku a mířili k pokladně.

Když jsme tedy nechali za svými zády asi padesátimetrovou kolonu lidí bez vstupenek a dostali jsme se rovnou na schody, zdálo se, že čekání bude dlouhé přibližně jako nekratší jepičí život. Jenže ouha! Z nadějných vyhlídek nezbyl kámen na kameni. Murphyho zákony zafungovaly i na umělecké půdě. Zatímco sousední řada se, sice velmi pomalu, ale přece, posunovala směrem ke vchodu do budovy, naše fronta na jasné barvy a neotřelé křivky stála na místě.

Až ve chvíli, kdy jsme se po tříhodinovém čekání dostali na dohled k šatnám, zjistili jsme, proč tomu tak je. Místní ochranka dostávala do sluchátek pokyny, aby pouštěla jen ty, kteří jsou bez lístků. Protože v zástupech předplatitelů byla minimálně třetina Čechů, dávali krajané hlasitě najevo značnou nespokojenost. Jako by však rodný jazyk Palackého a Masaryka byl červeným hadrem před býčíma očima a šíjemi dozorců, čím více se dožadovali spravedlivé frekvence pouštění jednotlivých řad, tím více bylo vpouštěno zástupců z druhé fronty. Ostatně, naše peníze už měli dávno v kase...

Po téměř čtyřech hodinách jsme se dostali konečně dovnitř. Tam nás čekaly další dva štrůdly lidí. Opět se postávalo a čekalo, tentokrát na ty, kdo už měli prohlídku za sebou. Když už jsem si začínal myslet, že Van Gogh nikdy neexistoval, že je jen smyšlenou postavou, která byla vytvořena marketingovými a propagačními génii jen proto, aby Albertina vydělala nějaké to euro na pitomých turistech a naše řady nakonec skončí na nějaké rampě pod nápisem „Arbeit macht frei", dostali jsme se dovnitř.

V nepříliš velkých místnostech bylo natřískáno. Kolem zdí s kresbami a obrazy se vlnil had návštěvníků. Místo, aby šli jedním směrem, sráželi se zhruba v půli cesty, míjeli se, hleděli si přes ramena... Všude zní čeština a němčina. Občas lze zaslechnout polštinu, francouzštinu či srbochorvatštinu.

Vincent Van Gogh se stal nesmrtelným díky pouhým deseti letům usilovné, téměř maniakální, práce. Během jediné dekády vytvořil na devět set maleb a ještě o dvě stovky víc kreseb. V Albertině dominují především kresby. Jednotlivé místnosti, jimiž návštěvník prochází, jsou řazeny časově, chronologicky za sebou, takže divák vidí, jak se postupně měnil mistrův rukopis. Uvědomí-li si odkud kam, a v jak závratně krátké době, Van Gogh dospěl, musí si sednout ohromeně na prdel. V posledních místnostech se skrývají nejúchvatnější díla. Nenajdete tu sice slavné Slunečnice, Hvězdnou noc nebo Vincentův pokoj, přesto jsou Holanďanovy malby úžasné, dokonce tak, že člověk zapomíná na čtyřhodinové čekání a klade si otázku, co by ještě umělec jeho formátu asi dokázal vytvořit, kdyby to nezabalil už v sedmatřiceti letech.

Jenže, není všechno zlato, co se třpytí. A i když žluť na posledních dílech mistra skutečně září jako slunce, zážitek kazí - lidé. Všechny ty postavy kolem, ti protivní primitivové, kteří se před člověka buransky nacpou, aby z několikacentimetrové vzdálenosti zkoumali tahy géniova štětce a přitom házeli ostatním návštěvníkům pod nohy skutečné perly kritického myšlení. To, co má nasytit ducha a oblažit duši, je pošlapáno křupany, kteří, odpusťte mi obrozenci, mluví povětšinou česky...

„Hele, koukej jaký má chodidla. To je teda pěkně ujetý," tvrdí mladá paní před jednou z kreseb.
„Ty voe, co tady, ty voe, mám dělat. Mě to neba, ty voe," slyším jakéhosi teenagera, procházejícího kolem mě.
„Bobr!" uchichtne se mladičká slečna, když vidí uhlem naskicovaný akt, kterému vévodí nekultivované ženské přirození.
„Hmmm. Tyhle pěkně nastrkují prdel," libuje si kdosi za mými zády, když stojím u kreseb zachycujících zezadu tlusté hospodyně při domácích pracích.
„Podívej na ten rám! To sou vážně totální kreténi! Takovej rám! No jen se na to podívej! To snad není možný!" rozčiluje se někdo u dalšího obrazu.
„Jé, hele, todle je ten Žlutej dům. To je jenom taková malůvka?" diví se důchodkyně po mém boku.

Vskutku - cítím se jako doma. Bohužel.

Ovšemže ve vídeňských obchodech už nevisí urážející nápisy, nabádající nás, Žižkovy potomky, abychom neporušovali jeden z bodů Desatera. Na první pohled to dokonce může vypadat, že se ze zlodějů stali během necelých dvaceti let fajnšmekři přes umění. Možná, že bychom mohli být vděční i za to, za ten povrchní pohled, který o nás říká cosi lepšího, než ve skutečnosti jsme. Jenom se bojím, že to je podobné, jako prohlížet sí skvostná Van Goghova díla přes tlustý barevný popelník...