Uriah Heep – The Times They Are a-Changin´

„Čo robíš dnes večer?“ zašveholil na mě včera odpoledne z telefonního sluchátka hlas kamaráda Jožina. Když jsem opatrně prohlásil, že nic určitého nemám v plánu, přišel s návrhem, který se nedal odmítnout. „Ideme na Urijášov. Od šéfa som dostal lístky. Zastavím sa pre teba okolo deviatej.“

OK. Budu připraven. Tuhle britskou rockovou bandu jsem míval zatraceně rád a i když jsem ji už přibližně před deseti lety viděl live, klidně to zvládnu ještě jednou, zvlášť, když to má být gratis.

Kamarád Jožin z Pezinku tu žije už skoro dvacet let. Oženil se s valašskou dcérkou, koupil dům na dědině pár kilometrů od krajského města a usadil se na kotárech. Býval to pravověrný metalista - háro do půlky zad, džínová vesta a spotřeba alkoholu ve stylu žíznivých amerických bouráků ze šedesátých let k němu patřily stejně neodmyslitelně jako cigáro do koutku úst Marlboro mana. Od té doby ztratil něco vlasů a přibral pár kilo navíc, což je rockerova daň za slušné zaměstnání, a v džísce jsem ho neviděl, co mi děravá paměť sahá. Jak svého času zpíval Bob Dylan: The Times They Are a-Changin´... To se mělo potvrdit měrou vrchovatou.

Hudební činnost Uriah Heep z posledního desetiletí je pro mě stejnou neznámou jako detailní postup při operaci srdce ve chvíli, kdy dojde na operačním sále k výpadku elektrického proudu. Vystačím si se znalostmi nejslavnějšího období bandu, tedy s dobou sedmndesátých let, kdy vznikly skvosty typu Easy Livin´, Look At Yourself nebo Lady In Black. Protože jsem však nehodlal jít na koncert jako úplný ignorant, stáhl jsem si rychle na netu několik songů z nového alba Wake The Sleeper, abych se dostal do správného rockového rozpoložení.

Protože Jožin dorazil o něco dříve, stačili jsme se U Máců ještě posilnit několika půllitry. Přece jenom už nepatříme k těm, kteří by zvládli před hlavním chodem večera sežvýkat dvě předkapely. Stihli jsme to akorát na čas. Když jsme se přivalili, v sále už bedňáci ladili rockovým legendám kytary a všechno se chystalo na velké finále večera.

Koncert byl vyprodán. V Masters of Rock Café se mačkaly stovky exrockerů v džínových a kožených vestách a bundách, mnozí i se svými životními družkami. Věkový průměr davu šplhal nad čtyřicet a já se svou čerstvě oholenou tváří a v krvavě rudém tričku jsem si připadal poněkud nepatřičně.

Přesně ve 22:15 sál potemněl a první ostré kytarové tóny proťaly hustý vzduch. Nad pódiem zablikala barevná světla a ukázala svými prsty na kvinteto gerontů s hudebními nástroji. No páni! Zpěvák Bernie Shaw, kytarista Mick Box (jediný původní člen kapely) a klávesista Phil Lanzon vypadali jako kouzelní stařečci z pohádky, navlečení do retrorockových  hadrů. Statečně se potýkali se svými instrumenty, ale z repráků se valil jen kvalitní tancovačkový zvuk – čistý, vyvážený, ale bez potřebné hardrockové dynamiky.

Skupina hrne nejdříve nové věci z posledního alba – nejvýrazněji vyčnívají svižné rock´n´rolly Overload a Tears Of The World. Dochází i na starší kousky. V polovině koncertu zazní Gypsy. Stále čekám, kdy to začne jiskřit, jenže ono se nic neděje.

Chlapíci na jevišti jsou muzikantsky perfektní - vlastně dokonalí. Hrají jako profesoři. Už dávno jsem nezaznamenal živé vystoupení, kde by kapela rytmicky nezakopla, harmonicky neuklouzla a ve vokálech byla tolik jistá. Uriah Heep jsou v tomto ohledu naprosto bezchybní. Přesto se nedokážu odvázat. Jako by mezi pódiem a diváky bylo tlusté sklo, které brání tomu, aby energie začala proudit. Do sálu blikají rudé oči Marshallů, naproti jim jdou pohledy fanoušků. Střetávají se na onom studeném skle, tříští se a odrážejí zpět.

Po hodině a dalším vypitém ležáku začínám sledovat víc své okolí než to, co se děje za pomyslnou skleněnou hranicí. Asi nejsem jediný, kdo je zklamán. Lidé jen stojí, někteří se vlažně pohupují do rytmu. Jsou tu ale i takoví, kteří vykazují vyšší míru aktivity. Přede mnou stojí asi pětapadesátiletý chasník, který drží svou družku zezadu za ramena a prsty jí na ně vyhrává klávesové tóny jako Phil Lanzon. Jeho choť celou dobu stojí bez hnutí, aniž se na svého varhaníka jedinkrát otočí. Po mé pravici stojí proplešatělý chlápek přibližně stejného věku jako zmíněný organista. Celý koncert jen tvrdošíjně žvýká. Zajímavé je, že jeho tempo přežvykování je vždy dvojnásobně rychlé než rytmus aktuálně hrané skladby. Na západ ode mě se tyčí skoro dvoumetrový obr v džínové bundě s vizáží aktivního člena gangu Pekelných andělů. Počítám, že před halou mu stojí nablýskaný Harley Davidson, pod jehož sedadlem je umně ukryt řetěz a baseballová pálka. A tento hromotluk hledí zjihlým pohledem směrem k pódiu a při poslední skladbě, jíž je Easy Livin´, dokonce zvedá své dřevorubecké ruce nad hlavu a tleská.

Právě při této pecce se poprvé během koncertu zdá, že pomyslná bariéra začíná na několika místech pukat, ale pětice pantátů se po písničce loučí. „Dobrou noc,“ křičí česky Bernie Shaw, ale po chvíli se všichni znovu chápou svých nástrojů a přidávají očekávanou Lady In Black. A šlus. Konec. Finito. Opona padá. Do mě padá poslední doušek hořké chmeloviny a na patře zůstává stejná pachuť. Kapela se ve vzájemném objetí uklání fanouškům. Polovina z nich se už ale nedívá, protože jsou otočeni směrem k východu. „See you next time,“ loučí se zpěvák.

Asi jsem divný, Bernie. Sorry, ale já už příště nepřijdu. The Times They Are a-Changin´…