Tvůrčí bilancování s nesmrtelnými velikány

Uf! Hotovo! Šlus! Finito! Šmitec! Konec! Některé z těchto slov si v duchu (a občas i pěkně hlasitě) řeknu pokaždé, když dokončím dílo. Je to za mnou…

Edgar Allan Poe kdysi prohlásil, že povídka by se měla psát kvůli poslední větě a báseň kvůli závěrečnému verši. Řečeno s klasikem: „Konec korunuje dílo." Konečnou sentencí jsem dnes uzavřel další povídku svého pracovního života a ve chvíli kdy ukazovák ťukl na klávesu s tečkou za posledním slovem, mně společně s výrazem „fertig" naskočila na mentálním monitoru mysli otázka - existuje nějaký prchavý okamžik, jiskřivá chvilka, kdy je práce definitivně hotova?

Jaký pocit měl Antonín Dvořák, když načmáral do notové osnovy závěrečný znak Novosvětské symfonie a poslal ji s Armstrongem na cestu na Měsíc? Jak se tvářil Rembrandt poté, co naposled hrábl štětcem na plátně, kde se skvěla Noční hlídka? Oddechl si Michelangelo, když sestupoval z lešení v Sixtinské kapli a věděl, že nahoru už nikdy nepoleze? Na co myslel Shakespeare ve chvíli, kdy vložil vévodovi Albanskému do úst slovo „nepostačí" a završil jím tragédii Král Lear?

Pravda, jako příměr jsem si vybral osobnosti největšího historického kalibru, ale myslím, že každý, kdo někdy tvořil, zažívá stejné pocity jako výše jmenovaní nesmrtelní giganti. Ve chvíli dokončení díla se radostné vzrušení mísí s jistou sklíčeností a vytváří nedefinovatelný mix z vítězství a smutku.

Zajímalo by mě ovšem, zda existuje tvůrce, jenž by byl s definitivou, kterou stvořil, naprosto spokojen. Neříkal si například po pár letech Dvořák, že v D moll by zněla jeho 9. symfonie lépe? Nechtěl přepsat aspoň pár not? A nekroutil Rembrandt po nějakém čase nad Noční hlídkou hlavou s tím, že mohl být přece jen trochu víc barevně odvázanější? Nebo že ten nesympatický chlápek s halapartnou úplně vlevo ho vyloženě prudí? A třeba se Puškinovi znelíbila replika „...já píši vám - co mohu více...", ale díky bídné mušce už ji nestihl (díkybohu!) nahradit.

Je zase konec roku a tak se ohlížím po plodech své tvůrčí činnosti (z bezpečnostních důvodů to nedělám moc často) a nejraději bych si všechno vzal znovu do parády. Některé budovy bych bez váhání spálil na popel, další část bych rozbil a na jejich základech vystavěl něco lepšího, vzdušnějšího a elegantnějšího. U jiných by stačilo zazdít pár oken a upravit barvu fasády. Jen málokteré by zůstaly bez zásahu.

A tak se ptám, Leonardo, Vincente, Wolfgangu, Pablo, Franzi, Lve Nikolajeviči - mívali jste podobné pocity?

Uf!