Trvale udržitelný rozvoj – laciné heslo nebo protimluv?

Je za pět minut dvanáct? Nebo pět minut po dvanácté? A záleží na tom? V den (nebo noc – co říkáte globalisté?), kdy světové burzy cenných papírů ulehly na smrtelné lože, na nějaké vteřině pramálo záleží. Křivky grafů nejrůznějších indexů skáčou po hlavě dolů z vysokých útesů nedávné prosperity a makléři a spekulanti vytahují z lakovaných šuplat dobře promazané revolvery, které přikládají ke spánkům. Ti, kteří k tomuto řešení situace nemají dostatečně silné nervy, žaludek nebo potřebná promile kvalitního alkoholu v krvi, prodávají za babku své luxusní káry a začínají sepisovat žádosti o podporu v nezaměstnanosti. Jak se zdá, zase nám splaskla jedna bublina.

Pravda, tak daleko ještě nejsme. I kdyby však americká Sněmovna reprezentantů schválila bezprecedentní finanční megapomoc krachujícím bankám a finanční kapitáni vesele zabouchli své browningy a colty zpátky do zásuvek psacích stolů s pocitem, jak zase jednou krásně vypekli pitomé daňové poplatníky, nic to nezmění na tom, že smrtící virus v těle světové ekonomiky zůstane i nadále. Jak by také ne, když lékaři léčí aspirinem ve chvíli, kdy by nepomohl ani operační zákrok. Někdy je zkrátka lepší pohnojit mrtvolami pole, aby na něm mohlo rychleji vyrůst něco nového a vitálního, než se snažit zachraňovat nezachranitelné. Další propuknutí nemoci na sebe jistě nenechá dlouho čekat a lze jen těžko odhadovat, kdo se stane hnojivem a kdo zaseje budoucí novou úrodu.

Už léta si lámu hlavu nad tím, proč se politici a ekonomové zaklínají slovním spojením „trvale udržitelný rozvoj.“ Dle mého názoru jde o dokonalý protimluv. Jediné, co se trvale a neustále rozvíjí (či rozpíná), je vesmír, i když i ten dle některých vědců dojde k jisté mezi a začne se zase scvrkávat do velikosti špendlíkové hlavičky. Vše ostatní roste a posléze uvadá nebo, v tom lepším případě, stagnuje, aby to po čase zase mohlo vyrazit na pochod k lepším zítřkům. Nic takového jako „trvale udržitelný rozvoj“ v kosmu nenajdete a jen proto, že tohle slovní spojení dobře vypadá na předvolebních letácích, fungovat nezačne.

Slunce bude svítit ještě asi pět miliard let, ale stejně to jednou zabalí a přitom si dá k svačině i matičku Zemi. Vaše nová televize bude za pár let odepsaná a tělesná schránka se vám začne chovat jako stará škodovka, která potřebuje generálku. Z vašeho bankovního konta zbude jen hromada bezcenných čísel a nemovitosti se dříve nebo později rozpadnou na prach. Kdy lidé se sou současnou globální porodností a spotřebou planetu vyžerou, vytěží a zdevastují, je také jen otázkou času. A tohle že má být TRVALE udržitelný rozvoj?

Rozhodně si tu nechci hrát na truchlivého proroka. Protože nemám rád údery kamením do hlavy, které tento druh lidí od věků schytává, vezmu si na pomoc kromě dobré helmy i pár suchých faktů a zdravý selský rozum.

Často si při chůzi po chodníku najdu kamínek, který pak kopu před sebou. Dětinská zábava. Už jako školák jsem si uvědomil, jak je podivné, že vždycky dávno dopředu vím, která noha mi vyjde na další kopnutí do improvizovaného míče. Jako by počítač v mé lebce dokázal okamžitě po zastavení kamene odhadnout jeho vzdálenost, délku mých kroků, jejich počet k dotyčnému objektu a nasměroval mě k němu tou správnou nohou. Nikdy to nesplete. Z matematického hlediska můj mozek vyřešil soustavu složitých diferenciálních rovnic. Podobně se chová, když řídím auto nebo vyskakuji a smečuji míč při volejbalu.

A stejně funguje náš mozek v běžném životě na sociální úrovni, kde mu k výpočtům pomáhá další proměnná – zkušenost. Dokud se budeme nacházet v podmínkách a prostředí, které známe, budou odhady našeho počítače dobré a my budeme činit v průměru správná rozhodnutí.

Teď si však představme, že se podmínky nečekaným způsobem změní. Ukažme si to na příkladu mého infantilního kopání do kamínků. Dejme tomu, že se zčistajasna změní gravitační poměry ve Sluneční soustavě a přitažlivost zemská bude podobná té, která panuje na Měsíci. Pokud bych byl schopen na planetě, z níž by zmizela atmosféra, ještě stupidně kopat do kamenů, měl bych s tím zatraceně velké problémy. Můj mozek najednou vyhodnotí všechno špatně, protože bude operovat s hodnotami, které už neplatí. Asi by to byla skvělá zábava, kopat šutry sedmdesát metrů před sebe a pak se za nimi vrhat několikametrovými skoky, ale k této dovednosti bych se dopracoval asi až poté, co by se můj mozkový počítač vyrovnal se změněnými podmínkami a zapojil do výpočtů nové konstanty.

A cože tou předlouhou a rozvláčnou analogií chci vlastně říct? Asi tohle – jsme naprogramovaní roboti. Jakmile se podmínky radikálně změní, rapidně naroste počet našich chybných rozhodnutí.

Nyní se zdá, že nám horká hospodářská půda i přes snahu takových ekonomických odborníků jako je americký prezident, začíná hořet pod nohama a globální situace ta tomto poli se může ze dne na den změnit k nepoznání. Analytici to nikdy neřeknou. V popisu práce mají držet ovce v klidu a nevyvolávat paniku. Těžko se na to dá připravit. Jestli ta rána ale opravdu přijde, čekejme, že ve světě kolem nás budou najednou platit nové „zákony“, s nimiž půjde ruku v ruce jako ženich s nevěstou nárůst chybných rozhodnutí. A za chyby se platí. Někdy jen netrefíte polobotkou kus horniny na chodníku nebo se špatně oženíte, jindy přijdete o prachy a občas o život.

Platí, že  1 + 1 = 2? Zatím ano. Jen abychom se však brzy nemuseli učit znovu počítat…