Tři chlapi na tři osmatřicítky aneb „Večírek s vůní skořice“

Ať se ekonomika klidně hroutí do horoucích pekel, ať globální oteplení zvedá hladinu světového oceánu, ať dárky nosí Ježíšek nebo Santa, ať si vlasy vypadávají a šednou a nechť si zdravý rozum klepe na čelo, ale absence předvánočního večírku s přáteli by byla stejně absurdní jako pohádka o Budulínkovi bez lstivé lišky.

V dubnu. Právě tehdy jsem nevědomky zapracoval na zrůdné akci, která ze soboty na neděli proběhla v panelovém domě, kde přebývám. Na jaře slavili společně kulaté čtyřicátiny kamarádi D. a E. Na tuto trachtaci jsem každému přinesl „sedmičku" tequily, zlaté jako východ slunce nad Mexico City. Jenže obě flašky jsem po nejdivočejší pařbě posledního desetiletí objevil druhý den doma. Jak se mi podařilo tyto dary dostat do své lednice, je dodnes nevysvětlenou záhadou, jež může směle soupeřit s tajemstvím trosek létajícího talíře z Roswellu.

Než abych se pokoušel tuto hádanku vyřešit, navrhl jsem D. a E., že bychom se mohli chutí destilátu z agave opájet v předvánočním čase. Neprozřetelně jsem navrhl, že akce může proběhnout v místě mého bydliště.

Protože dobré věci mají tendenci ctít magickou číslici 3 (Otec, Syn i Duch svatý by se mnou jistě souhlasili), pořídil jsem dvěma promrzlým středoamerickým lahvím v chladničce ještě sestřičku. Všechny krasavice měly společný ladný tvar a objemové množství alkoholu - 38 procent.

Osmatřicetiletá ženská s horkou mexickou krví je sebevědomá a zná svou cenu. Umí být, když na to přijde, pořád ještě pěkně divoká, ale můžete se vsadit, že dobře ví, jaké něžnosti mají chlapi rádi a dovede je taky v patřičné míře poskytnout. Přestože může vypadat jako ctnostná a usedlá paní, je to koketa, která zvládne mužskému vytancovat nebo vyšukat (jako by jedno s druhým úzce nesouviselo) duši z těla. Dokáže se cele a vášnivě oddat, ale umí být i pěkně žárlivá a hašteřivá. Zkrátka - osmatřicítka může být smrtelnou zbraní, což bezezbytku potvrdila.

Ke zlaté tequile patří v našich zeměpisných šířkách skořice a pomeranč (i když Mexičané by se nám, Evropanům, asi vysmáli). Potřebné ingredience byly připraveny a když úderem osmé vkráčeli do bytu D. a E., mohli jsme se lačně vrhnout na první etanolovou dámu.

Ani jsme se nenadáli a vyřídili jsme ji. Když jsme se mazlili s její kolegyní a v žilách nám již kolovala spolu s krví slušná dávka šťávy z agáve, večírek získával na obrátkách. Ve chvíli, kdy pokojem duněla skladba "Run To The Hills" od Iron Maiden, vyjádřil D. přesvědčení, že baskytara Steva Harrise není dostatečně basová a je třeba to napravit. K tomuto výroku ho snad opravňovala léta, kdy sám hrával na tento nástroj, ovšem obyčejné korekce nejnižších frekvencí na digitálním ekvalizéru mu byly málo. A proto se reprobedny stěhovaly ze skříně na podlahu, aby hodinu před půlnocí rozvibrovaly panely našeho domu.

I druhá osmatřicítka už se válela vyřízená v koutě. Na koberci se skvěl obrovský flek z vysypané mleté skořice. V opileckém záchvatu pořádkumilovnosti mě nenapadlo nic lepšího, než vzít mokrou houbičku a rozmáznout jemný prášek do všech pórů tkaniny. E. a D. si zatím našli nový objekt zájmu. Nepozdávaly se jim zárubně obývákových dveří. Půl století starý panelák totiž pracuje, a tak jen pár měsíců po osazení nových futer s dveřmi se tyto samovolně zavírají. D. a E. se začali domáhat nástrojů a hodlali zmíněnou vadu na kráse okamžitě napravit. Žádali si kladivo, šroubovák, kleště a motorovou pilu. Jelikož nepatřím k domácím kutilům a moje dílna se vejde do jediného šuplíku pracovního stolu, dveře pracovní řádění mých hostů přežily.

Zážitky, jež následovaly po otevření poslední láhve, jsou už obestřeny mlhou. Vím jen tolik, že E. nevydržel nápor mexického slunce a ulehl na pohovku. Jeho hýkavé naparování přehlušilo i skupinu Progres 2, hrající právě píseň „To já se vracím." E. skladbu upravil do vlastní verze, která by mohla být nahrána pod názvem „To já tu zvracím." Naštěstí jsem zaznamenal intro jeho skladby včas a než zazpíval první sloku, měl před obličejem kbelík. Jeho vrhačský výkon naznačil, že večírek se nachýlil k závěru.

Ráno jsem zjistil, že D. odešel bez čepice, že na stole leží něčí lístek na trolejbus, že skvrna rozmazané skořice na koberci má tvar i velikost Afriky a že jinak kupodivu nedošlo k žádné materiální úhoně. Jak skončil E. není dosud známo, neboť nereaguje na zprávy ani na volání. D., jehož hlas zněl hodinu před polednem z telefonu jako šeptání ze záhrobí, konstatoval, že poté, co dorazil ke spící ženě, musel třikrát opakovat stejný výstup jako nebohý E. Prohlásil také, že s mexickou lihovinou už nechce mít nikdy nic společného. Myslím, že se přitom s bázní křižoval.

Inu, někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Zdá se, že jsem z této předvánoční bitvy vyvázl jen s povrchovými zraněními a mohu se s úsměvem těšit na příchod Ježíška. Upřímně však říkám - jestli mi šoupne pod stromeček flašku tequily, začnu věřit na Santu.

Mimochodem - nevíte někdo jak účinně odstranit z koberce mapu černého kontinentu a vyvětrat z bytu nechutně nasládlé skořicové aroma?