Setkání bývalých spolužáků – akce pro tvrdé povahy

Pokud se organizátoři setkání naší třídy ze základky domnívali, že půjde o příjemné klábosení spolužáků, kteří před sedmadvaceti lety opustili lavice maloměstské školy, krutě se (alespoň v mém případě) zmýlili. To, co se nakonec odehrálo v baru s příznačným jménem Peklo, bylo spíše nečekané déjà vu.

Hned při vstupu potkávám chlapíka, jehož okamžitě poznávám. Nepatří mezi někdejší spolužáky. Býval to jeden z vedoucích v judistickém oddíle, který jsem asi tři roky navštěvoval. Může mít kolem padesátky a vypráví mi, jak se právě rozvedl. K rozpadu manželství (s o devatenáct let mladší ženou) mu stačila dovolená v Chorvatsku.

„Zamilovala se tam a spálila za sebou všechny mosty. Ze dne na den zůstal můj život v troskách," říká smutně a ukazuje mi fotografie svých dětí.

Nevídané, říkám si v duchu. Plácnu ho povzbudivě po rameni a vydávám se vstříc vrstevníkům do Pekla.

Už mezi dveřmi si uvědomuji, že nejspíš nevcházím do zelené oázy, v níž by vyprahlý poutník našel osvěžující doušek chladné, čiré a živé vody, ale spíše do zóny archeologických vykopávek z dávno minulých století. Vítají mě protažené, až příliš vážné tváře.

Je nás možná dvacet - dvě třetiny třídních duší, které si po více než čtvrtstoletí našly cestu do stejné špeluňky. Poznávám všechny mužské obličeje. Vlastně jsme si pořád dost podobní. Ale co tady dělají ty cizí, staré ženské? Je zvláštní, jak se život dokáže posmívat. Vyhlášené krasavice připomínají babičky, zato někdejší Popelka třídy má ohnivě rudé vlasy a pod elegantní bílou minisukní jí vykukují překvapivě štíhlá stehna, lýtka obepínají mléčné kozačky a dokonalou image dotváří sněhová kabelka.

Pijeme, vzpomínáme a pak raději zase pijeme. Napadá mě, že se člověk vůbec nemění. S překvapením si uvědomuji, že se bavím jen s těmi, kteří mi bývali nejbližší. S ostatními nemůžu najít (a vlastně ani moc nehledám) společnou řeč. Kdyby v místnosti seděli návštěvníci ze sousední galaxie - s chapadly místo končetin a jedním okem - nemohli by být většími cizinci.

Jedna ze spolužaček tvrdí, že je jedenadvacet let vdaná. O hodinu později se ve stadiu značné opilosti pne jako psí víno po každém chlapovi v místnosti, který proti tomu nic nenamítá. L., jeden z největších pitomců třídy, bere vše vážně. Tahá ji ven. Ona se probírá a vzpírá se mu. Nechápavě se motá a utíká před jeho agresivními výpady. Spolužák M. ji raději odvádí domů k manželovi.

„Kurvo!" huláká za ní neukojený L.

Nálada povadá. Mám žízeň. Piju, abych už nevzpomínal, abych pochopil rodný zapadákov, ve kterém jsem prožil celé dětství. Za chvíli mi jede poslední vlak. Až moc snadno se nechávám přemluvit, že mě někdo odveze autem do krajského města. Moc o tom nepřemýšlím. Spolužáci postupně odcházejí. Ani po několika hodinách o nich nevím nic, co bych už dávno nevěděl. Myslím, že je to vzájemné.

Čerstvý vzduch mě probere. Několik statečných míří do pochybného podniku, kde duní diskotéka. Z místnosti se valí odporný, zatuchlý pach cigaret a taneční hudba osmdesátých let. Třídní bábinky mizí uvnitř kouřové apokalypsy. Odmítám jít dál. O pár minut později už sedíme s Popelkou a M. v kavárně, kde do sebe lijeme rum.

Přisedá k nám mladík s vyholenou hlavou. Voják. Chlubí se průkazem, na kterém má hodnost rotného. Tvrdí, že za pár dnů odlétá do Afghánistánu. Přiopilý M. se s ním začíná hádat. Mele něco o cti a vlasti. Vůbec jim nerozumím a raději konverzuji s Popelkou. Bůhvíproč jsem si jí před sedmadvaceti lety ve třídě nevšiml...

Barmanka nás vyhání. V lokále je pusto a svítí jen pár světel nad barem. Platím za všechny a potácíme se ven. Bude svítat. Matně tuším, že bych mohl jet domů prvním ranním vlakem. Popelku vyzvedává manžel. Ani nevím jak, ocitám se na zadním sedadle jeho octavie.

Budím se kolem desáté. Nebolí mě hlava, není mi špatně. Zdá se, že s přibývajícím věkem, na rozdíl od mých vrstevníků, snáším stavy po alkoholických orgiích daleko lépe než v mladších letech. Doktor Nešpor by ze mě měl jistě radost.

Ještě chvíli ležím. Znovu zavírám oči a zažívám déjà vu. Zvuky paneláku znějí podivně tlumeně. Kdesi klaply dveře. Komusi spadla kniha na podlahu. Někdo právě spláchl na toaletě. Přítelkyně vedle mě dlouze oddechuje. Venku se klube zpoza mraků staré, unavené slunce. Nic mě nepřinutí vstát. Nic mě už nikdy nepřinutí jít na setkání bývalých spolužáků...