Puritáni, totalitáři a mrtvoly – uvolněte se, prosím!

„Kde jsou další básně?" ptají se věrní čtenáři mého blogu. Rád bych jim udělal trochu radosti. Chtěl jsem tu po čase opět uveřejnit VELMI VESELÉ čtyřverší, ale oprávněně se obávám, že by tu vydrželo jen krátce. Nějaké bystré oko by pravděpodobně pohoršeně zamrkalo a „poezie" by putovala z hlavní strany blogu fofrem pryč. Takže místo rýmů dnes servíruji jen kvaziúvahu na téma „Puritáni, totalitáři a mrtvoly - uvolněte se, prosím!"

Je s podivem, kolik upjatých lidí si povýšeně vykračuje po Zemi na prahu 21. století. Asi se budu opakovat, ale pořád mi vrtá hlavou, proč tak často pár prostých verbálních kudrlinek a několik přisprostlých slovíček vytočí zatvrzelé puritány, samozvané ochránce čistoty a hlídače křesťanských ctnosti až k nepříčetnosti. Nakonec jsem na to kápl a nebylo to ani tak složité.

Všimli jste si, že pokaždé, když se někdo morálně pohorši, jde většinou o lidi, kteří nedokážou milovat a vášnivě vychutnávat život? Žijí ve stínu kodexů, ve vleku přikázání a naučených morálních pouček. Jejich mysl je fixována k imaginární šabloně chování, jednání a vyjadřování, a všechno, co se vymyká tomuto mustru, je v jejich očích zákonitě zlé, špatné a hodné zatracení. Nerozumí šprýmům, jsou jim cizí sarkastické narážky, postrádají nadhled, neumí se uvolnit. Sami sebe pasovali do rolí legitimních soudců a určují, co je správné, a co už je nečisté.

Dělicí čára mezi vnímavým člověkem a hňupem není silnější než okvětní plátek sedmikrásky - a tu a tam ji každý z nás překročí. Na tom není nic nepřirozeného. Příroda nám očividně dává najevo, že hybným motorem života je změna. Ať už je to změna k lepšímu nebo k horšímu, je to vždycky opak setrvalého stavu. Nic takového totiž živá příroda nezná. To, co je stálé, pevné a neměnné, je mrtvé. Mrtví jsou i lidé se zakonzervovanými názory, myšlenkami a morálními měřítky. Navenek možná vypadají živě, ale nenechme se mýlit - jsou to dokonalé mrtvoly. Chybí jim smysl pro humor, fantazie, smyslnost a vášeň, intelektuální zvídavost, cit pro skutečnou krásu.

Míra, jíž se někomu těchto vlastností nedostává, určuje, jak daleko se nachází od oné hranice mezi vnímavým člověkem a pitomcem. Je to paradox, ale právě tento druh lidí (kteří se navíc rychle rozmnožují) si nejčastěji uzurpuje právo rozhodovat o osudu ostatních, o jejich práci, myšlenkách a životech. Jsou jich plné úřady i kostelní lavice. Právě takové mrtvoly nejvíc tíhnou k byrokracii a bigotní víře. Proč? Inu - protože živí lidé mají na práci mnohem zajímavější věci, než aby svou existenci spoutali okovy veřejných koryt nebo strachem z Posledního soudu.

Jen lidé s představivostí dokážou předvídat pokrok a vývoj, nástup nové totality nebo společenskou krizi. Pouze lidé se smyslem pro humor se tomu divadlu dokážou od srdce zasmát, a to i v případě, že se pokrok obrátí proti nim. Proto puritáni a totalitáři z duše nenávidí každého, kdo se projevuje výsměchem a fantazií - pokládají to za útok na zakonzervované a svaté hodnoty, jež vyznávají. Smích je totiž svobodný a nespoutaný - je jako vítr, který může strhnout celý ten nablýskaný chrám jejich víry k zemi jako příslovečný domeček z karet. Proto se byrokraté zaštiťují tisícovkami nařízení, zákonů, paragrafů a vyhlášek, které vystrnadí představivost (tedy to, co sami postrádají) mimo legitimní bariéry. Fantazie je totiž jako mořský příboj - smete hráze a posune hranice, přehází všechno, co jsme považovali za neměnné, a přetvoří svět. A toho se mrtví nejvíc obávají...