Psí život aneb „Příběh s takřka pohádkovým koncem“

O malém psíkovi je píseň má. Zpívám o ratlíkovi, který mi byl na pár chvil společníkem, parťákem i tahounem.

Pro kondiční běžce dlouhých tratí, mezi něž se zdráhavě také počítám, je současné počasí doslova požehnáním. Jakmile je to možné, vyrážím do lesa na svou desetikilometrovou trasu a užívám si teplého vzduchu, suchých cest bez louží a bláta a absolutní samoty.

Dnešní start do závodu se stopkami však nezačal nejlépe. Po krátkém rozcvičení jsem vyrazil jako kulka vypálená z Ďuričkovy pistole vstříc svému cíli. Kdybych byl opravdu tímto projektilem, Kočka se ještě dnes vesele směje. Stačil jsem totiž udělat jen pár rychlých kroků přes kořeny a listí a stalo se něco nečekaného – vznesl jsem se a letěl vzduchem jako holubička, jež ve známém songu vyletěla ze skály (C, D, E, F, G, A, H, C). Namísto toho, abych vystoupal nad stromy a začal kroužit nad lesem, jsem však po kratičkém plachtění padal k zemi (C, H, A, G, F, E, D, C). Dopadl jsem asi tři metry od místa, kde jsem zakopl o listím zakrytý pahýl podřezaného stromku a pořádně jsem si nabil hubu. Vlastně – obličej jsem jaksi instinktivně zachránil, ale kolena, lokty a především levé stehno, které schytalo koňara od jednoho z kořenů,dostaly co proto.

Těžce jsem posbíral všechny rozházené kusy svého těla ze země a slepil je zase dohromady. Zkusil jsem udělat pár kroků. Takhle nějak se asi budu cítit za padesát let, pomyslel jsem si. Nejdřív jsem uvažoval o tom, že to vzdám, dobelhám se k autu a pofrčím domů, kde si budu lízat rány. Mám však z minulosti jistou zkušenost, například po pádech z kola – překousnout bolest a hrnout to dál.

Zkusil jsem to a ono to kupodivu zase šlo. Sice jsem spílal vlastní neopatrnosti, nekoncentrovanosti a hlouposti, vulgárními výrazy se tupil za nezodpovědnost vzhledem ke svému, jistě téměř smrtelnému, zranění, ale běžel jsem dál.

Po pěti kilometrech dobíhám vždy ke svému. „turn back point.“ Lesní cesta je tam uzavřena závorou, protože ústí na hlavní silnici. Právě když jsem se k ní z mírného kopce řítil, ze stříbrné Octavie, která tam stála, vyběhl malý psík, běžel mi po cestě v ústrety, prosvištěl kolem mě a valil to dál do lesa. Octavia vycouvala na silnici a vystřelila pryč takřka kosmickou rychlostí.

Nasměroval jsem zubožené tělo na cestu zpět. Po dvou stech metrech vidím, že pes přede mnou peláší stejným směrem. Byl to hafák neurčitého původu – směs sedmi ulic. Snad nejblíže mohl mít k jezevčíkovi, i když otcem mohl být v podstatě kdokoli, včetně živočišných druhů, od nichž by to žádný zoolog nečekal. Čtyři nohy, klapaté uši, chlupatý ocas. Zkrátka čokl.

Protože se zdráhám soudit řidiče, z jehož vozu hafan pocházel, napadly mě dvě alternativy:

1. Šofér přivezl ratlíka vyvenčit. Protože jde o mimořádně inteligentní zvíře, jež zná cestu a dokáže se orientovat v časoprostoru, po nějaké smluvené době ho majitel, který si mezitím zajede nakoupit, zase na stejném místě nabere.

2. Řidič přivezl vořecha vyvenčit, a to tak, že navždy.

Ať tak či tak, pes byl v lese. Vypadalo to, že jsme jediné dvě živé bytosti v těchto končinách. Doběhl jsem ho. Trochu jsem ho vylekal. Asi měl strach z propoceného trička v barvách komunistické internacionály, které jsem zrovna měl na sobě. Bleskl po mně pohledem a přidal do kroku. Malé nožky rychle kmitaly a on se mi vzdálil. To mě trochu namíchlo. Tak ty si myslíš, že mi utečeš? Našel jsem v sobě skryté rezervy a cestou do kopce jsem přitlačil na pilu. Byl rychlejší. Ať jsem se snažil sebevíc, neměl jsem nárok. Mrkl jsem na stopky Díky unikajícímu zvířeti jsem měl docela slušný mezičas. Přistoupil na roli vodiče a já jsem se snažil udržet jeho mávajícího chvostu.

Po třech kilometrech jsme doběhli na rozcestí. Patrně však nebyl seznámen s trasou závodu, nebo běžel svůj soukromý, a vydal se špatným směrem. A tak jsme se beze slov a jediného štěknutí rozloučili. Dokud to bylo možné, sledoval jsem, jak utíká a utíká a utíká stále dál a jestli ho nezastavila dobře mířená rána nějakého hajného a neposlala ho do psího nebe, běží jistě ještě teď…