Pravda a láska nemusí zvítězit nad lží a nenávistí

Dvacet let poté. Všechny tehdejší svíčky dohořely, petrolejky vyschly, pojistky popraskaly a místo rudých neonových hvězd svítí nad ulicemi loga MacDonaldu, KFC a Benettonu.

Z náměstí našeho krajského města zní dechovka. Jako před dvaceti lety. Bože, kurva, bože! Následuje projev jakéhosi uslintance o demokratických hodnotách, další impotent plácá o bdělosti a správně nastoupené cestě ke svobodnějším zítřkům, přičemž zmiňuje Lisabonskou smlouvu. Ještěže těm šaškům tleská před radnicí jen pár zoufalců, kteří zrovna nemají do čeho píchnout. Zbytek města ještě dospává nebo nakupuje v supermarketech.

Když to před dvaceti lety prasklo, vypadalo to, jako by šedivá země otevřela ústa a vykrkla velkého barevného motýla. V euforii jsme si mysleli, že se najednou mávnutím jeho kouzelných křídel všechno změní k lepšímu, že Pravda a Láska MUSÍ zvítězit nad Lží a Nenávistí. Byli jsme opilí neznámými pocity, nadopovaní radostí a opojení nekonečnými možnostmi, které se před námi otevíraly.

Byli jsme naivní. Ze světa nikdy nezmizí lež a nenávist, chamtivost, tupost a lhostejnost. Vždycky tu bude stejné množství šťastných i nešťastných lidí. Někdo má kliku, jiný pech, tak to holt chodí. Stejné je to s dobrem a se zlem.

Zlo nemůžeme vyhladit, ani když pověsíme a postřílíme všechny zločince světa. Můžeme ho sice přimět, aby se přestěhovalo o kus dál - do vedlejší ulice, do okrajových čtvrtí města, do sousední vesnice - ale pokaždé, když přesídlí špatnost, zmizí s ní i kus dobra, lásky, přívětivosti. Poměr mezi dobrem a zlem nikdy nezměníme. Budou tu navěky. Vždycky se budou rvát; tu dá na frak láska nenávisti, jindy zase lež pravdě. Tak to chodí a je to tak dobře.

Průšvih nastane, když se obě složky spojí, promíchají, jedna absorbuje druhou. Stačí se podívat na českou politickou scénu, aby bylo jasné, kam to může dojít. Nevzdělaní, neschopní a všehoschopní burani, kteří se ohánějí blahem lidu a nereálnými sliby, vedou tuto zem od průseru k průseru a my se vztekáme, jak k tomu, sakra, mohlo vůbec dojít. Brečíme, že jsme si všechno představovali jinak, že za nás vláda nic nevyřeší, fňukáme, kolik platíme na daních, skuhráme nad mírou korupce, úpadkem školství a zdravotnictví, mírou nezaměstnanosti, nad rozkladem mravů.

Jsme jako děti, které ještě nedospěly. Čekali jsme pohádkový zázrak, vítězství spojených armád Lásky a Pravdy, jenže galakoncert s ohňostrojem na oslavu velkolepé výhry se nekoná. Asi jsme zapomněli na to nejpodstatnější, čeho jsme se před dvaceti lety dobrali. Cestou časem jsme poztráceli zásadní ideu, která stojí za spokojeným a naplněným životem - nikdo nic neudělá za nás.

Nepřijde Ježíš, Buddha, Alláh, Obama, Putin, Paroubek, Filip nebo Topolánek, aby dali všechno do kupy. Neobjeví se King Kong, Godzila, James Bond ani mimozemšťané, aby naflákali na prdel zlým a nenažraným gaunerům, kteří nám pijí krev. Nedostaví se Harry Potter, Gandalf ani Arabela s kouzelným prstenem, aby urovnali všechno na správnou míru. Jsme na to, kurva, sami!

Může to být pořádná dřina a pěkná otrava a můžeme se při tom občas cítit dost osamělí, ale jiná cesta neexistuje. Pro každého je to jiné a přece pro všechny stejné. Neexistuje taktika, jakou by mohla Pravda a Láska porazit Lež a Nenávist. Budiž nám odpuštěno, že jsme tomu kdysi chtěli věřit. Čert to vem! Možná ale stačí málo, aby nám to bylo úplně fuk. Třeba existuje recept na spokojenější život. Kdo věří na lásku, ať se chová láskyplně. Kdo věří v mír, ať se chová mírumilovně. Kdo věří v cokoli slušného, ať se k tomu chová slušně. A kdo chce změnit svět, ať změní nejdřív sám sebe...