Pomáhá nám hudení kulisa zahánět myšlenky na smrt?

Psát o muzice může být trochu hazardní záležitost. Když to totiž člověk dělá dostatečně dobře a přiměřeně barvitě, čtenář se klidně vyflákne na louskání dalších a dalších odstavců a raději si půjde pustit nějaké noty přímo do uší. To už dnes ovšem ani dělat nemusí. Melodie a rytmy nejrůznějších (a přece tak podobných) hitů ho stejně dohoní všude – v poloprázdných restauracích, přeplněných obchodech, luxusních hotelech i šestákových penzionech, v obřích nákupních centrech, v temnotě podzemních garáží, na prosluněných plážích, na zaplivaných ulicích a tržištích, ve vydýchaném vzduchu výtahů a dokonce i na svěže vonících toaletách.

V souvislosti s unifikovanými nápěvy a takty se hovoří o „kulise“, tedy o čemsi, co dotváří scénu našeho všednodenního života, co bezprostředně nepotřebujeme k tomu, abychom hráli svou roli správně. Snad není nutné žít v pomyslném objetí přihlouplých chlapeckých vokálních skupin (jimi nás muzikální bohové trestají za to, že jsme v hudební výchově na základní škole opovrhovali klasiky) nebo kulhajících rýmů a bezobsažných textů, ale budiž. Jistě jsou na světě lidé, kteří potřebují kdesi pod sebou či nad sebou slyšet ševelení kytarových riffů, vlnění klávesových ploch a rytmické dunění basů, aby cítili, že existují. Myslím si však, že přišel čas, abychom označení „hudební kulisa“ pohřbili a změnili terminologii.

Jistě, stále jde o dekoraci k bezuzdnému nakupování či konzumování (prý to vážně funguje!). Zvuky, které se však hrnou a valí z reproduktorů i na těch nejneuvěřitelnějších místech, jsou doslova aerosoly - všudypřítomnými, neodbytnými, neuchopitelnými a vlezlými duchy, kteří se neptají, jestli mohou vstoupit do našich uší a mozků, ale pronikají tam jako nervový plyn do nozder vojáků v zákopech první světové války.

Statisícům bojovníků u Verdunu hřměly v uších výbuchy granátů a ticho pro ně bylo čímsi posvátným, chvílí, kdy měli šanci, že možná přežijí. My se ovšem ticha bojíme. Jako by někdo ten starý vojenský kabát obrátil naruby, jako by mlčení znamenalo smrt, jako by decibelový klid byl spojen se hřbitovy a kýčovitě vyzdobenými síněmi krematorií, ve kterých čekají nebožtíci na svou poslední žhavou jízdu, jako by svítící dioda u nápisu „stand-by“ na nejrůznějších rádiích, přehrávačích a televizorech připomínala svíci za zesnulého, jako by načesaný hluk měl zahnat zubatou na míle daleko.

Máme strach z ticha, protože symbolizuje smrt? Ano, smrti se bojíme. Jaksi podvědomě tušíme, že naše životy jsou jen parodií toho, jak by měl život vypadat, že frčíme po nudné dálnici, místo abychom vyrazili na dobrodružnou cestu po klikaté okresce. Děsíme se ticha. Ztotožňujeme ho s prázdnotou a nicotou. A protože naplnit pustiny našeho života jen zbožím z reklamních letáků a televizních reklam evidentně nestačí, přidává nám bezejmenný DJ navrch - jako šlehačku na třípatrový dort - ještě porci tónů a harmonií, které znějí stejně moderně a naleštěně jako vypadá nablýskaný tovar v našem nákupním vozíku.

Vypadá to, že spousta věcí je jen obyčejný podfuk. Na všechno máme normy, formuláře, tiskopisy a komise, kdeco je syntetické, umělé a rozmělněné. Teď už jen zbývá standardizovat člověka a jeho myšlení. Otupující směs melodií a rytmů, které se nelze vyhnout ani bránit, může být jedním z příhodných nástrojů, naprogramovaným virem, který postupně, jako voda vymílá kámen, vytvaruje z lidských bytostí jen tupé rance masa a kostí, s nimiž bez problémů půjde - jako s řadovými pěšáky - posunovat na šachovnici nadnárodních společností od supermarketu k zábavnímu parku a zase zpátky. Obchodníci totiž moc dobře vědí, že člověk, který je chvíli v tichu (a tiše), začne někdy i přemýšlet. A to není pro byznys dobře.