Podvedl jsem vás aneb „Nesnesitelná lehkost manipulace“

Přiveď žábu k prameni, ale přemýšlet ji stejně nepřinutíš.

Přiznávám se. Zneužil jsem své čtenáře k „experimentu." Zcela účelově jsem napsal příspěvek Ať žije sociální demokracie! A sledoval jsem, co se bude dít.

Co mě k tomu přivedlo? Především už jsem měl plné zuby přihlouplých článků s donekonečna omílanými tématy - ODS, ČSSD, KSČM, poplatky, zdravotnictví, korupce apod. Nejde ani tak o to, že stati s těmito náměty na nás vyskakují za každým virtuálním rohem jako akné na tváři teenagera, ale spíše o fakt, že jejich autoři útočí na nejnižší lidské pudy - závist, nenávist, zabedněnost, černobílé vidění světa, nedovtipnost. V drtivé většině případů nepřinášejí jejich výplody sebemenší jiskřičku nějakého nového, zajímavého a neotřelého pohledu na věc, postrádají nadhled, jakýkoli styl a jsou zabaleny do dogmatického přesvědčení pisatele, že právě on má štempl od samotného pánaboha na stoprocentní pravdu, kterou má jako evangelista šířit mezi lid.

Je to však jen odraz poptávky. Právě takové materiály jsou nejvíce vyhledávány a čteny, nejčastěji diskutovány a hodnoceny běžnými čtenáři. Čím jednoznačnější tezi autor vyjádří, čím více zahraje na notu pitomosti, tím většího ohlasu se často dočká. Ostatně, návod, jak zabodovat na blogu jsem se pokusil popsat s jistou nadsázkou v článku Zaručený návod jak zvýšit karmu svých článků.

Šlo však jen o teoretizování, a proto jsem se rozhodl, že to skutečně vyzkouším. Myšlenka dostala reálné obrysy ve chvíli, kdy jsem v sebraných spisech Františka Gellnera narazil na báseň „Ať žije sociální demokracie!" Gellner byl buřič, floutek, anarchista, levičák a konkrétně toto dílko stvořil v jedenadvaceti letech, v době kdy byl plný revolučního zápalu pro třídní boj.

Už samotný název básně byl dokonalý a jako titulek neměl chybu. Navíc ten vykřičník na konci. Paráda! Co napadne čtenáře jako první? Jde o ironii? Nebo o oslavu partaje? Ať tak nebo tak, je to pobídka ke čtení.

Nikdy se jako autor nezmýlíte, zahrajete-li na mystickou strunu patosu či mytologie. Jelikož jsem chtěl článek postavit na faktu, že od vzniku veršů uplynulo víc než sto let a hodlal jsem podsunout čtenáři myšlenku, že se nic nezměnilo, ba dokonce, že básník předjímal současnost a vyslovil nadčasovou pravdu, tvořil perex jen známý citát z Bible. Semínko bylo zasazeno, čtenářův mozek dostal impuls, JAK má přemýšlet. Samotný článek pak měl dovést toho, kdo se chytil, k cíli, který už předpokládal. Stačilo použít pár neskutečně pitomých frází o tom, že se nic nemění, vysmát se levici a zarecitovat Gellnerovu báseň.

Původně jsem z ní chtěl přepsat jen poslední dvě sloky, které by bezpochyby všichni odpůrci sociální demokracie přijali jako nejsvatější pravdu vyexpedovanou z hloubi věků, ale když jsem si „svůj" příspěvek přečetl, působil na mě tak primitivně (přestože splňoval všechny podmínky pro vysokou karmu), že jsem se rozhodl dát šanci i bystřejším čtenářům.

Z veršů prvních tří slok vyplývá, že Gellner myslí zvolání „Ať žije sociální demokracie!„ spíše ironicky, jako kritiku odklonu hnutí od syrových ideálů revoluce k parlamentnímu handrkování o moc. Nahradil jsem tedy z dnešního pohledu nesrozumitelný verš o soudruhu z Francie zmínkou o předsedovi Jiřím, abych podpořil prvoplánové nasměrování čtenáře, že jde o výsměch sociální demokracii.

Kdo se však nenechal ošálit, mohl z celého kontextu básně a Gellnerovy osobnosti vydedukovat zásadní nesrovnalost. Můj úvod absolutně nekorespondoval s obsahem veršů. Tuto skutečnost však lze zamaskovat vysvětlením na úhel pohledu. Můžeme tisíckrát tvrdit, že Gellner myslel svá slova jistým způsobem, ale protože se patrně nebude obtěžovat, aby vstal z mrtvých a potvrdil to, lze tuto výpověď vždycky nějak zpochybnit. Můžeme tedy jeho myšlenky podávat tak, jak nám to právě vyhovuje, vytrhovat je z jednoho kontextu a dávat do jiného, interpretovat je dle svého mínění a dokonce si je také obhájit. Tato teze mi měla krýt záda, pokud by se objevil člověk, který by celý podfuk prohlédl.

Abych podpořil cílené směřování ctěného čtenářstva, k článku se šikl obrázek loga spojujícího levici s ultralevicí. Klikl jsem na tlačítko „uložit článek" a pak už jsem jen sledoval, že to skutečně funguje. Čtenost vyletěla (na mé poměry) neskutečně vysoko a stejně tak i karma. Čekal jsem, zda se najde někdo, kdo poukáže na rozpor ukrytý v celé konstrukci, na místa, kde vzniká tření a napětí. Nakonec se objevil. Během čtyřiadvaceti hodin se zjevil jen JEDEN jediný čtenář, který prohlásil, že má stavba je postavena z drolícího se písku. Budiž mu čest.

Přiznávám, že nejsem příznivcem levice, ale stejně tak nemám rád ani pravici. Politiku považuji za smrdutou stoku a její aktéry za krysy a potkany, kteří v ní žijí a umí se pouze rvát o sousta, která jsou k dispozci. Stejně jako jsem postavil tento „experiment" na dehonestaci levice, mohl jsem napsat článek proti pravici. Myslím, že by to s čteností, karmou a ohlasy dopadlo stejně.

A co z toho vyplývá?

a) jsem paranoidní
b) manipulovat je tak snadné...