Podařený večírek aneb „Jak jsem redukoval počet mozkových buněk"

Ou, ou, ou, ou! Někdy se člověk dopustí neprozřetelnosti, ačkoli už jaksi předem tuší, že úmysl, který pojal, je víceméně neuvážený. Například vyrazí s kamarádem na dvě pivka a vrátí se domů po páté ráno rozjařen z exkurzí v několika nálevnách. Když o pár hodin později vstane s bolestně tepající hlavou, opuchlýma očima a třesoucími se údy, je pozdě si spílat za nepředložené rozhodnutí z předchozího večera. No ano – mám kocovinu, že bych s ní vyplnil veškeré vzduchoprázdno vesmíru. A věřte mi, rád bych ji tam z vakua své lebky i přenesl. Zatím se mi to nedaří. A dobře mi tak!

Fotbalové mužstvo, reprezentující naše krajské město v nejvyšší  soutěži, včera (už v několikátém „Utkání podzimu“) zase nevyhrálo. Na to si hrstka zbývajících příznivců klubu dávno zvykla, přesto výkon týmu, jenž téměř celý zápas odehrál v deseti lidech a vykopal nakonec remízu 1:1, dokázal vyburcovat mé vědomí k myšlence, zda by nebylo záhodno oslavit toto lichotivé skóre jedním či dvěma půllitry chmeloviny. Co na tom, že po tribunách se jako nervové vzruchy v mozku už během střetnutí šířila „zaručená“ informace, že výsledek byl předem domluvený, protože oddíly z regionu si prostě musí pomáhat.

Jelikož jsem během utkání zahlédl v hledišti kamaráda Mejlu, byl to právě on, komu se po duelu na displeji telefonu rozsvítilo moje jméno. Střídmé občerstvení, spojené s rozborem zápasu (bez červené elektronické tužky), mělo proběhnout v baru Plamínek.

Ještě než jsem do této ponuré knajpy dorazil, přiletěla z jiné strany města kulturní nabídka. V místním klubu měl vystoupit Carl Palmer – jedna třetina legendárního seskupení Emerson, Lake and Palmer. Po nedávné zkušenosti s koncertem Uriah Heep jsem uvážil, že stárnoucího bubeníka, vydělávajícího si na sklonku života omíláním hitů ze sedmdesátých let minulého století, oželím. Nepopírám, že nemalou roli v mém rozhodování sehrála i nekřesťansky vysoká cena za vstupenku, jež vyšplhala k pěti stovkám.

Bar Plamínek je putyka jako vystřižená z prospektů vytištěných v dobách reálného socialismu. Malá, temná, zakouřená místnost s černě vymalovanými zdmi i stropem, na stěnách visí těžké, temně rudé závěsy, v koutě stojí staré piano, v dalším rohu se krčí houmlesák, ucucávající svoji desítku, pod nohama se plete tlustý jezevčík a vedle baru hoří v krbu polena silná jako stehna kuturistova. Dokonalá kulisa pro příští film Davida Lynche.

Toto vytříbené kulturní prostředí doplňovalo kvarteto samozvaných hudebníků. Mladík s kytarou se snažil vyluzovat něco akordů trampských a lidových písní, a jeho totálně naprášený kumpán a dvě obtloustlé matrony se skřehotavými hlasy přidávali. Neznali texty, neladili, žádnou skladbu nedokončili (zaplaťpámbu) - prudili. Hoch s kytarou byl však zřejmě přesvědčen, že je virtuosem a tak přidával jeden kus za druhým. Nakonec zasedl k pianu a jedním prstem se snažil vyťukávat melodii písně „Skřítkové tesaři, vylezte z lesa“ z filmu Ať žijí duchové. Proč jenom většina nýmandů potřebuje neustále dokazovat, že něco umí?

Běsnění skučící čtveřice přerušil až postarší chlapík, který na přání barového osazenstva vystrnadil od piana nepodařený klon Raye Charlese a vystřihl překvapivě skvěle melodii Ennia Morriconeho z nezapomenutelného filmu Tenkrát na Západě. Bohužel, po této příjemné, leč krátké, vložce, se opět rozeřvala soldateska pseudozpěváků a definitivně nás po třetím škopku vyhnala pryč.

Čerstvého povětří využil Mejla k zapálení brka z loňské úrody. Stáli jsme pod kulatým studeným měsícem, tahali do plic žhavé produkty hořícího sena a posléze jsme se vydali na cestu k dalšímu podniku.

Tomu vévodilo velké plátno, na němž běžela jakási hudební stanice. Noc byla věnována taneční muzice. Měl jsem možnost sledovat přehlídku klipů, které bych jindy neviděl, neboť dance rozhodně není má krevní skupina. Díky šotům jsem pochopil, o čem tato muzika je – důležitý je sporý oděv. V každém videoklipu (bez výjimky) vystupovaly skupiny krásných děvčat v plavkách nebo spodním prádle, všelijak se nakrucovaly, vrtěly zadečky a vůbec provokovaly moje pivem a hulením rozjitřené pudy.

My jsme však s Mejlou stočili řeč k filozofickým otázkám bytí a nebytí, smyslu existence, smrtelnosti a nesmrtelnosti, a jali se je převracet ze všech stran jako hrubý kámen, z něhož jsme se snažili vybrousit zářivý drahokam. THC dokáže s myslí hotové divy. Měl jsem pocit, jako by mi v šedé zvrásněné hmotě za mým čelem giganticky vzrostl počet synapsí a neurony v něm jiskřily jako naše oči rozzářené vypitým etanolem. Spřádal jsem teorie, které i protřelý a sečtělý kolega oceňoval pochvalným mlaskáním. Sám jsem si dokonce chvílemi připadal jako osvícený génius, vševědoucí guru a originální umělec.

Kam tato zaznamenáníhodná diskuse dospěla si již nepamatuji, dokonce si dnes ani nevzpomenu na jedinou včerejší myšlenku. Ono to s tou genialitou asi bude všelijaké. Počet nervových buněk jsem bezpochyby zredukoval o miliardy, neboť hospodu jsme opouštěli až nad ránem a cestou domů jsme se stačili ještě zastavit na dva rumy v nedalekém tanečním klubu, kde jsme však už jen tupě seděli a popíjeli své drinky.

A dnes po probuzení mě navštívila kamarádka kocovina. Na spodním rtu se mi vytvořil opar, anïž bych se s kýmkoli líbal a na náladě mi nepřidala ani vzpomínka na dohodu s Mejlou, že pondělní dopoledne strávíme pracovní činností ve střižně. V den státního svátku boje za svobodu a demokracii nás čeká rachota. Tak za tohle jsme před devatenácti lety chrastili klíči?