Odjakživa jsem nenáviděl povinnou školní četbu!

V šesté (nebo v sedmé?) třídě jsem shrnul zápis z četby Babičky Boženy Němcové větou: „Kniha se mi nelíbila, protože byla nudná a nezáživná." Dostal jsem kouli a musel jsem přepsat závěr mé první literární kritiky k obrazu soudružky učitelky. V něm jsem byl nucen tento nebývale nezáživný román glorifikovat. Patrně mě to poznamenalo na celý život...

Podobné problémy se vyskytly, když jsem dodal učitelce zápis z četby Robinsona Crusoea. Tahle knížka mě, na rozdíl od unylého venkovského románku o Barunce, paní kněžně a neskutečně prudící babičce, vážně bavila. Potíž byla v tom, že jsem přelouskal překlad Daniela Defoa z dědovy knihovny, zatímco povinnou četbou byly splašky od Josefa Věromíra Plevy. Ani další pětka v žákovské mě však od čtení neodradila a dodnes jsem poměrně nadšeným knihomolem.

Na povinnou četbu jsem však zanevřel. K některým titulům jsem se prokousal až dávno po odchodu ze školy a mnohokrát jsem byl zklamán. Tohle mají být ony klenoty domácí a světové literatury? Od jisté doby si proto kráčím svou čtenářskou stezkou a při výběru titulů spoléhám na intuici či na doporučení přátel, o nichž vím, že mají podobný vkus. Tituly mých oblíbených autorů málokdy figurují mezi bestsellery.

Sice nepádluji v hlavním proudu čtenářského veletoku, přesto mě zaujal projekt České televize nazvaný Kniha mého srdce. I když si myslím, že anketa o nejoblíbenější knihu (jako ostatně jakákoli jiná anketa) je naprostá hovadina, jež má jen pramalou vypovídací hodnotu (a kterou snad může v nesmyslnosti trumfnout jen předvolební kampaň politických partají), líbí se mi ta část projektu, v níž vzniká kniha na pokračování.

Příběh na dané téma odstartovala první kapitolou Halina Pawlowská, a přestože nepatřím k příznivcům této korpulentní dámy, myslím, že se jí úvod povedl a hodila svým pokračovatelům rukavici. Aniž bych měl nějaké ambice v příběhu pokračovat až do konce, zkusil jsem její výzvu přijmout a tuhle rukavici jsem zvedl.

První kapitolu Haliny Pawlovské najdete ZDE

...a tady je ta druhá - made in D.K. - máte-li na ni chuť. Devět z deseti literárních kritiků ji však nedoporučuje milovníkům Babičky Boženy Němcové...

Na pár vteřin se v knihovně rozhostilo ticho, které by babička jistě označila za hrobové, nebýt mámina dřevorubeckého chrápání. A to si každé ráno hlasitě stěžuje na únavu, jelikož v noci prý oka nezamhouří! Ha ha! Myslím, že by ji nevzbudil ani polibek Jamese Bonda. Po nedávné návštěvě biografu se zasněným výrazem ve tváři před tátou významně poznamenala, že po noci s tímhle agentem by ráno určitě vstávala svěžejší než reklama na minerální vodu a byla by veselejší než Halina Pawlowská v Banánových rybičkách. Táta jen pobaveně mlaskl a utrousil, že do Haliny máma nemá moc daleko i bez Bonda.

Zaškubala jsem svázanýma rukama, abych se zbavila kalhotek, ale držely kolem zápěstí jako přirostlé.

„Jen klid, fešando," zaskřehotal hlas ze tmy a vzápětí se ozvalo Orestovo zasípání. Brácha nastartoval pořádný astmatický záchvat a začal ve tmě šmátrat kolem sebe po foukadle, aby si ulevil. Marně.

„Rozsviť! Slyšíš, ty úchyle? Rozsviť! Nebo se Orest udusí!" zaječela jsem v naději, že můj hlas vzbudí mámu a situace se nějak vyřeší. Jenže hlava naší neúplné rodiny jen cosi zachrochtala ze spaní, otočila se na druhý bok a odfukovala spokojeně dál. Ať mě vezme čert, jestli se někdy budu cpát prášky na spaní!

Orest zatím vyluzoval zvuky, které vkládají tvůrci amerických horrorů do tlam filmových monster a zrůd, jež slintají nad nevinnými pannami a polykají ostřílené, zbraněmi ověšené mariňáky jako jednohubky.

Zapalovač znovu cvakl a osvítil podivný obličej, který se na mě ošklivě zašklebil.

„Ale to se podívejme. Slečinka je trošku hysterická," zasršel Šotek. Udělal na mě šílenou grimasu a vyplázl dlouhý jazyk. Vypadal fakt strašidelně, ale daleko víc mě děsil Orestův boj o kyslík.

„Potřebuje inhalátor! Rychle! Prosím...," zkusila jsem to o něco pokorněji. Kupodivu s úspěchem. Šotek přejížděl pohledem ze mě na Oresta a zpět. Začínal se tvářit poněkud provinile. Připomínal mi našeho nebohého Olíka, když zblajzl dort k mým čtrnáctým narozeninám a máma na něho řvala, že je chlupatá bestie, která sežere všechno, na co narazí (jen babičku, prý bohužel, ne), že ho odveze do útulku a že už ho do smrti (asi myslela do jeho) nechce vidět.

Šotek byl lehce nahrbený, díval se úkosem a občas klopil oči k zemi. Najednou vypadal dost zmateně - jako by potřeboval psychoterapeuta. V matném světle, které vrhal plamínek zapalovače, jsem pátrala očima kolem sebe, až jsem spatřila foukadlo. Leželo pod křeslem. Svázanýma rukama jsem na něj ukázala, ale ta pitomá pohádková bytost (nebo co to vlastně bylo) mě nepochopila. Místo toho, aby Šotek inhalátor sebral a podal Orestovi, natáhl se k bráchovi a pokřivenými, dlouhými prsty se ho dotkl na hrudi. Orest se kupodivu přestal dusit, zhluboka se nadechl a bez problémů vypustil vzduch z plic zase ven. Jako dobře seřízené kostelní varhany. I když stále ještě slabě pískal a připomněl mi koncert Jiřího Stivína, na který mě máma před měsícem vzala za trest kvůli špatným známkám z hudební výchovy, během chvilky se jeho dýchání zlepšilo.

„Co to bylo?" zeptal se Šotek.

„Astmatický záchvat. Vyvolává ho emocionální stres," vydechl poučeně Orest. Nesnáším, když mluví jako učebnice!

„Dík za pomoc. Jak jsi to dokázal?" otázal se Orest Šotka.

Bytost stále držela hořící zapalovač. Tiše a zvědavě si nás prohlížela.

„Můžeš mě rozvázat?" pokusila jsem se využít Šotkova rozpoložení. Deka mně pomalu klouzala po nahém těle dolů a na striptýz před nadpřirozenou entitou jsem se ani s čerstvě nabytou občankou ještě zdaleka necítila.

Sáhl prstem na kalhotky, které mi bránily v pohybu. Rozpadly se na světelný prach.

„To ti teda pěkně děkuju," zakroutila jsem ztuhlými klouby v zápěstí. „A co si oblíknu zítra pod sukni?"

Přitáhla jsem si deku stydlivě pod bradu. V příšeří naštěstí nebylo vidět, jak jsem zrudla. Tuhle báječnou vlastnost jsem prý také podědila po dědovi. Na červenání jsem skutečný expert. Jakmile se začne mluvit o věcech osobních, lechtivých nebo intimních, vždycky se zbarvím jako tátova oblíbená sklenka frankovky. Tenhle sklon k demonstrativnímu studu na sobě doslova nenávidím! Jestli fakt stojí nad kolébkou každého mrněte tři sudičky, tak ty moje se sešly jen proto, aby mi naplivaly do tváře!

Sáhla jsem po brýlích, abych si mohla našeho společníka pořádně prohlédnout. Přes šest dioptrií a v nevalném osvětlení jsem hleděla do krabatého, vrásčitého a podivně protáhlého obličeje. Na hlavě měl jakousi legrační špičatou čepičku černé barvy - jako zlý černokněžník z pohádky. Z pod ní se jako stříbrné špagety valily bílé chumáče vlasů. Zkrátka, rozhodně nepřipomínal metrosexuála, který právě vyplázl pár tisíc v renomovaném salonu krásy. Jeho ohoz vypadal jako kostým z divadelní půjčovny. Velké, temné oči mně upřeně zíraly do tváře.

„Co tady děláte?," vypálil otázku jako kulku ze starodávné zbraně. Všimla jsem si, že by neodkladně potřeboval navštívit zubaře.

Stručně jsem vylíčila náš příběh. Na závěr jsem podotkla, že bych si ráda oblékla noční košili a dost by mi tuto činnost usnadnil, kdyby mohl aspoň na chvíli zhasnout. Šotek pokrčil rameny a knihovna se propadla do temnoty. Jen co jsem ze sebe setřásla deku, abych si mohla natáhnout noční košili, rozzářily se kousek ode mě žlutou barvou jeho oči.

„Šmíráku!" vyjekla jsem a zároveň ucítila, jak mě zalévá od kořínků vlasů až po konečky prstů nachová barva studu.

Máma by asi jeho pohled ocenila víc, jenže ležela natažená kousek od nás jako spokojený aligátor po dobré večeři a rytmicky funěla po vzoru parní lokomotivy. Rychle jsem na sebe navlékla spací úbor a oddechla jsem si úlevou.

„Neprůstřelné negližé?" vysypal ze sebe při pohledu na mou garderobu další dotaz Šotek.

„To je noční košile. Ségra bez ní neusne," vysvětlil pohotově Orest.

„Hlavně se nezapomeň přitulit ke svému plyšovému pejskovi!" odfrkla jsem naštvaně.

„Neprůstřelné negližé?" zopakoval Šotek znovu.

„Co to meleš? Jaké neprůstřelné negližé? Zkoušíš si tady základy asertivity nebo co?" vyprskla jsem podrážděně k bytosti, která podle zákonů logiky neměla nárok na existenci.

„Co to vlastně je negližé?" zašeptal Orest.

Šotek luskl kostnatými prsty a v regálech s knihami se matně rozsvítilo několik hřbetů

„Tak poslouchejte, vy dva. Něco vám povím. Možná, že mi dokonce můžete být užiteční - i když zatím netuším, jak může být prospěšný někdo, kdo se při každé příležitosti červená jako kohoutí hřeben nebo ten, kdo zapomíná tak samozřejmou věc jako je dýchání."

Jakmile uslyšela moje krev narážku na rudnutí, okamžitě mi zbarvila tváře. Orest si několikrát odkašlal.

„No, ale protože jen blázen vynáší předčasné soudy - a já rozhodně blázen nejsem - dám vám šanci dokázat, že přece jen za něco stojíte."

„Ale já si nic dokazovat nemusím," namítla jsem.

„Poslouchej, princezno..."

„Cha! Princezna s šesti dioptriemi a postavou po dědečkovi, to sedí!" skočila jsem mu do řeči.

Znovu najel do módu přeskakující desky.

„Poslouchej, princezno - takových jako jsi ty, už jsem viděl stovky. Chytré, hloupé, tlusté i hubené, zakřiknuté a odvážné. A nakonec byla jedna jako druhá - a skoro všechny skončily jako támhle tvoje máma."

„Mámu nech na pokoji, skřete!" bránila jsem polovinu svých genů, která právě v téhle chvíli asi pomáhala ve snu nula nula sedmičce s pitím martini.

„Máš kuráž, to se mi líbí," odhalil Šotek v parodii úsměvu své zubní zříceniny. „Když mi pomůžeš -," odmlčel se a mrkl šibalským očkem po Orestovi. „Když mně pomůžete - oba - splním vám JAKÉKOLI přání. Co vy na to?"

„Cokoliv? To fakt jako naprosto všechno, co nás napadne?" nadchl se Orest.

„Oreste, nebuď padlý na hlavu!" krotila jsem jeho nadšení.

Na rozdíl od bráchy totiž nejsem tak pitomá, abych věřila každému trhanovi, který mi slibuje hory doly. Máma s babičkou mě vždycky varovaly před cizími chlápky s pamlsky.

„Že by sis mě konečně poslechla?" ohradil se Šotek a už mě nepustil ke slovu. „Jsem Šotek. To není jenom moje jméno, ale taky zaměstnání a životní poslání. Mám rád legraci a dokážu být pořádně zlomyslný. Cha! Nemám rád hlupáky a mám-li příležitost, dám jim pořádně sežrat jejich vlastní pitomost. Už ani nevím, jak dlouho jsem v lidském světě. Možná pár století, snad tisíc let. Od dob, kdy lidé začali stavět knihovny, byli jsme na světě i my, knižní šotci. Přehazujeme knihy v policích, zlobíme knihovníky, škádlíme čtenáře, zkrátka, děláme si z vás, lidí, legraci, protože se berete strašně vážně."

Odmlčel se a upřeně se mi zahleděl do očí. Nevydržela jsem jeho pohled a za tlustými dioptrickými skly jsem je sklopila. Ač nerada, musela jsem tomu rarachovi dát za pravdu. Možná, že se fakt zatraceně žereme. Šťouráme se ve vlastních životech jako v rajské ze školní jídelny (fůj!) a zapomínáme, že kolem nás je spousta zajímavějších věcí než naše pidiproblémy s postavou po dědovi nebo rudnoucí líčka.
Šotek vypadal, jako by četl moje myšlenky.

„A když se berete vy, lidé, vážně, je z toho vždycky nějaké nepříjemné nadělení. Proto jsme tu my, šotci, abychom vás občas něčím bacili po hlavě. Jen tak si aspoň ti chytřejší z vás uvědomí, že není důvod k depresím a ke stresu. Ani k emocionálnímu," otočil se směrem k Orestovi.

„Tak to řekni támhle naší mámě," vlomil se brácha do Šotkova monologu.

„Obávám se, že vaše máma by v tuhle chvíli věřila jen Jamesi Bondovi," opáčil Šotek a významně na mě znovu vrhl zrak. „Ale dál. Šotci i lidé mají něco společného. Také nejsou rádi sami. I my máme svoje - jak to jen říct - partnery... V téhle knihovně jsme byli dva - já a jedna taková - no, říkejte jí třeba Šotka... Vy lidé jste vůbec dost zvláštní. Když už mluvíte o šotcích, jsou to pro vás jen chlapi... Ale moje Šotka! Ach!" odmlčel se, zasnil se a posmutněl.

„A kde ji máš, tu svoji Šotku?" netrpělivě vyzvídal Orest.

„To je právě ten problém," vrátil se skřet ke svému vyprávění. „Šotky jsou totiž, stejně jako většina ženských, pořádně parádivé. Ta moje si jednoho dne usmyslela, že potřebuje sehnat neprůstřelné negližé. Abych to vysvětlil - my šotci se pohybujeme nejen ve světě lidí, ale také přímo v knihách - uprostřed příběhů. Každý máme svůj obor. Já, například, se specializuji na romány pro ženy..."

„Nůůdáá! Knížky pro holky!" vyštěkl posměšně Orest.

„...a taky na pohádky," dodal Šotek. „Jenže Šotka měla na starosti oddělení válečných románů a sci-fi příběhy. To víte, v tomhle prostředí jeden schytá ránu sekyrou do zad nebo kulku do plic ani neví jak. A přestože jsme jako šotci nesmrtelní a nezranitelní, nemyslete si, že vytahovat projektily z žeber nebo ze srdce je nějak zvlášť příjemné. No a Šotka potřebovala, jak bych to řekl - ochranu."

„Něco jako prezervativ?" ozval se Orest.

„Ne, něco jako neprůstřelnou vestu, ty ňoumo! Gumy používají chlapi, víš?" zchladila jsem ho.

Šotka naše vsuvka zjevně pobavila, ale nedal se vykolejit od započatého výkladu.

„Jo, jenže neprůstřelná vesta pro ni nebyla dost šik, takže se vypravila shánět neprůstřelné negližé. Poradila jí to nějaká přítelkyně z toho jejich módního klubu. Pche! A od té doby jsem ji neviděl," povzdechl si, pokrčil rameny a jeho oči znatelně pohasly.

„Jak je to dlouho? A kde může být?" zeptala jsem se zvědavě.

„Je to už pár let. A kde může být? Na to byste mi mohli odpovědět vy."

„Ale my přece Šotku neznáme. Jak bychom ti mohli pomoci?" divil se Orest.

Šotkovi se opět zalesklo v očích. „Je tu jistá možnost," vytáhl koutky úst k úsměvu. „Jednou za sto let mohu poslat lidské bytosti do příběhů v knihách. Jde to jen v pátek třináctého, a to je, moji milí, právě dnes! Má to samozřejmě malé omezení - navštívit můžete jen dvanáct knih. Ale to by mělo bohatě stačit. Pomohl bych vám vstoupit do knížek - můžete si vybrat do jakých, na tom vlastně nezáleží - a vy se poptáte po Šotce. Co na to říkáte?"

„A proč se nezeptáš sám?" zeptal se naprosto logicky Orest.

„Protože jsem šotek. Mohu sice vstoupit do každého příběhu, můžu si v něm pohrávat se slovy a větami, dokonce s celými stránkami, ale nemohu v něm s nikým mluvit. Nemůžu v knihách navázat žádné vztahy. Chápete? Potřebuji VÁS, děcka!"

„Kdo je u tebe dítě, kmete?" ohradila jsem se uraženě.

Vrhl pohled na noční košili a nestydatě zkoumal, v jakém stadiu vývoje jsou má patnáctiletá prsa. Jako by mi chtěl dokázat, že se zase beru příliš vážně. Červená barva stydlivé krve opět zaplavila známá řečiště.

Zazubil se jako chlípný kozel a pokračoval. „Jak už jsem řekl, když mi pomůžete, splním vám jakékoli přání. Každému jedno. To přece stojí za to, nebo ne?"

„A jak ti můžeme věřit?" nenechala jsem se opít rohlíkem.

„Běž se podívat na svou matku," řekl překvapivě Šotek.

Posunula jsem se k mámě právě ve chvíli, kdy se jí z hrdla zcela zřetelně mezi mumláním vydrala věta: „Jamesi, vyřiď to s tou courou Majstrovičovou..."

Šotek luskl prsty a před mýma krátkozrakýma očima omládla máma aspoň o dvacet let.

„Panebože!" vydechla jsem.

„Stačí?" zakřenil se náš společník.

„A co máme dělat?" přistoupila jsem na jeho hru.

„Vyberete si knihu, do které vás přenesu. Na titulu nezáleží. Bohužel, neovlivním místo, kam se v příběhu dostanete, takže to může být dost nebezpečné. Třeba přistanete uprostřed bažiny. Nebo se ocitnete v bitevní vřavě. Nebojíte se?"

„Supéér!" nadšeně zajásal Orest.

„Mně to zase tak super nepřipadá," brzdila jsem jeho entuziasmus. „Co když dostanu sekerou do zad?"

„Riziko se nedá vyloučit," znejistěl Šotek.

„Supéér," převzal asertivní techniku od Šotka Orest. Patrně si představil, jak ze mě stříká krev. „Já chci do Pána prstenů!"

„Jsi vadný?" okřikla jsem ho. Je to tam samý skřet - teda, pardon," mrkla jsem po Šotkovi. „Řekni mi ale, jak můžeme najít Šotku?"

„Budete se ptát. Myslím, že máte dost kuráže a mezi hlupáky bych vás - aspoň zatím - také nezařadil. Určitě si nějak poradíte."

„Hmmm. Nesepíšeme nějakou smlouvu? Myslím, aby bylo jasné, že nás nepodfoukneš. Máma říkala, že bez pořádné smlouvy už se dneska ani nedá vyjít z domu."

Luskl znovu prsty. V přítmí se objevil bělostný arch papíru, popsaný podivnými znaky. „To je má přísaha, že splním všechno, co jsem slíbil," prohlásil důrazně.

Dlouhým nehtem ukazováku pravé ruky se řízl do levé dlaně, z otrhané blůzy vytáhl ptačí brk, smočil ho v krvi a naškrábal cosi na jeden ze spodních řádků. Pak mi podal papír.

„Tím je to vyřízené," shrnul jednání.

„Harry Potter," vyhrkl Orest.

„Cože?" vrátila jsem se překvapeně do reality.

„Pojďme se nechat přenést do knížky o Harrym," žadonil Orest.

„Příliš nebezpečné!" prohlásila jsem rezolutně a jen o moment později jsem si uvědomila, že mluvím úplně jako máma. To mě dost poděsilo, jelikož jsem si už před pár lety slíbila, že NIKDY nebudu jako ona.

„Musíme to pořádně zvážit," couvla jsem zpátky.

„Harry Potter! Harry Potter! Harry Potter!" křičel Orest.

Najednou se se mnou zatočil svět. Všechno bylo rozmazané, neostré, jako bych měla na očích navíc dalších šest dioptrií a k tomu se ještě dívala přes skleněné popelníky. Sevřelo se mi srdce, ztěžkly mi nohy a zalapala jsem po dechu. Řítila jsem se kamsi do neznáma...

V knihovně pohasly svítící vazby knih a ve tmě si Šotek zamnul spokojeně ruce. „Asi jsem jim to měl říct předem," uchechtl se zlomyslně. „Kdopak by to tušil, že když se vysloví třikrát za sebou název knihy nebo jméno literárního hrdiny, dostane se člověk rovnou do příběhu. Cha cha chááá!"

3.5. 2009