O blahodárném vlivu hospodské psychoanalýzy

Nejdříve na ně poctivě odpovídáme. Po čase je odbýváme nějakou očekávanou frází. Nakonec je začneme brát jako součást zažitého konverzačního stereotypu. Občas nám lezou pořádně na nervy, stejně jako ti, kdo je pokládají. A někdy jsme za ně rádi. Otázky, otázky, otázky…

Co se dělo dnes v práci? Jak bylo ve škole? Copak jste dělali? Jaký jsi měla den? Jak sis vedl? Neříkejte, že některý z těchto dotazů (nebo jim podobné) se vám jako ostrý nebozez nezavrtává ušima do mozku skoro každý den. Jde jenom o řečnické otázky, aby hovor nestál, či tazatelé skutečně chtějí chápavě naslouchat barvitým a pravdomluvným odpovědím (i když ty pravdomluvné velmi často nejsou vůbec barvité - což platí i obráceně)? Nebo chtějí jen dostat nahrávku na smeč vlastních stížností?

Averzi na tázací věty tohoto typu jsem si vypěstoval už v dětství, kdy se rodiče pravidelně dožadovali informací o tom, jak zdárně či nezdárně si jejich potomek ve vzdělávacím ústavu vedl. Od prvňáčkovského nadšeného vykreslování všeho, co se během dopoledního vyučování ve škole semlelo, jsem po několika letech a desítkách kázeňských přestupků, jež místo mě už sdělovaly jen červené zápisky v žákovské knížce, dospěl k nakvašeným (ale o to údernějším) jednoslovným pubertálním odpovědím: „Nic.“ Občas: „Hmmm.“ Málokdy: „Dobrý.“

Stejně se po čase ptají lásky, podobné dotazy kladou životní partneři, kolegové v zaměstnání, příbuzní, zkrátka každý, kdo je aspoň tak blízký, aby jeho otázka nebyla interpretována jako nemístný vpád do soukromí. A nakonec také po určité době dostávají podobné odpovědi. Ostatně – čekají něco jiného?

Přesto však někdy na optání tohoto typu skočím jako hltavá hloupá ryba na nastraženou třpytku. I proto vlastně chodívám do krčmy. Nejenže nápoje zde podávané obsahují etanol, jenž blahodárně působí na mou introvertní osobnost a dává jí extrovertní křídla s perutěmi exhibicionismu, na nichž občas doletím do končin dosud neprobádaných (ať už intelektuálně či geograficky), ale přátelská atmosféra, která zde vládne, má doslova terapeutické účinky. Když se mě jednou za čas optá kamarád, co je nového nebo jak jde život, odpovědi se na něho z mých úst najednou valí jako zrno z výsypek kombajnů na korby náklaďáků během bohatých žní. A přátelé toho uvezou opravdu hodně.

Hospodská psychoanalýza je zkrátka skvělá věc a není k ní potřeba vídeňská pohovka ani vousatý profesor. Stačí jen odřená tvrdá židle a pár půllitrů piva. Nevím, jaké s ní máte zkušenosti, ale mně obě role, do nichž se během těchto seancí cyklicky stavím, tedy úloha psychoterapeuta i pacienta, pomáhají utřídit myšlenky, postoje a názory, najít pevný bod ve vesmíru, díky kterému mohu hýbat svým světem, ujasnit si, jak to s mou rozehranou vesmírnou šachovou partií vlastně vypadá. I když - doktor Nešpor se mnou, předpokládám, nebude souhlasit...

Mimochodem - jak se vám dnes daří?