Nostalgická sonáta s vůní jablek

Občas bývám nostalgický. Nemám nic proti nově natřeným fasádám, opraveným střechám, anglickým trávníkům a asfaltovým cestám vedoucím k prosperitě, ale oprýskané omítky, zarostlé dvorky a kočičími hlavami dlážděné ulice mířící do středu terče mé fantazie, jsou mi o poznání bližší.

Naposled mě tahle nálada s názvuky bluesové tóniny zabrnkala na duši v sobotu odpoledne. Vyrazil jsem na návštěvu za rodiči na vesnici a protože bylo krásné počasí, vypravil jsem se na pár hodin bloumat mezi lesy, lány polí a vybagrovaný kanál, jímž už dlouhá desetiletí teče zregulovaná řeka Morava.

V lužním lese se jako had klikatí staré koryto, které působí, narozdíl od rovných a mohutných hrází regulovaného toku, jako titěrná, roztřesená a plytká stuha, jež časem přišla o všechny pestré barvy svého veselého mládí. V místech, kde kdysi bývaly hluboké tůně, vystupuje na povrch spodní voda, z níž trčí ulámané a pokřivené větve dubů. Na nehybnou hladinu se snáší žloutnoucí listí jako okvětní plátky růží na cestu novomanželů od oltáře. Atmosféra jako z horrorů Stevena Kinga…

Představuji si, jak asi toto území vypadalo, když si tu nespoutaná řeka při každé větší vodě dělala, co sama uznala za vhodné. Tuším, že v místech kde procházím, byly hektary močálů, stromy vyvrácené jeden přes druhý a bzučící mraky neodbytných komárů. Když vystoupám na korunu hráze, vidím současnou Moravu - líný a široký tok, jehož temná voda se pomalu valí k jihu v geometricky vysoustruženém lichoběžníkovém profilu.

Když jsem byl na stejném místě asi před dvaceti lety, prodíral jsem se k vodě vysokou travou a dvoumetrovými kopřivami, které si nenechaly ujít jedinou příležitost ke zlomyslnému žahavému seknutí do obnažené kůže. Na řece byly tenkrát hejna volavek a divokých hus, které jsem navzdory dotěrným atakům pisklavého hmyzu fascinovaně sledoval dlouhé desítky minut. Tentokrát byla vodní hladina pustá. Místo ptačího křiku všude jen tíživé ticho. Prošel jsem se po sterilně vysekané a upravené koruně hráze, kde má být brzy vybudována asfaltová cyklostezka, a přes les zamířil mezi pole.

Po místních polňačkách jsem před léty nachodil desítky kilometrů. Dost často jsem vyplašil bažanta, který vystřelil s typickým pohoršeným kvokáním k nebi, aby se po balistickém letu o pár set metrů dál snesl zase zpátky k zemi. Zaznamenat zajíce pelášícího po polní cestě bylo stejně běžné jako přečíst si dnes v tisku o psychických problémech Ivety Bartošové. Marně jsem nyní vyhlížel ušáky i bažantí slípky. Pusto za humny… Ani Bartošová se neobjevila…

Na polní trati Hladná je prastará alej jabloní. Své pokroucené a polámané haluze napřahují do všech stran, některé jsou již polosuché a umírají vestoje. Letošní úrodu z nich už očesali a prodali za pár korun do výkupny místní lidé, přesto ve větvích zůstalo několik zapomenutých kousků ovoce. Jedno měly společné – byla to malá, malinkatá jablíčka. Některá byla žlutá, jiná červená, další měly silnou, hrubou, kožovitou slupku, podobnou kůži jakou mám na patách v létě, když si po světě vykračuji v sandálech naboso.

Neodolal jsem, ochutnal a tím jsem se definitivně odsoudil k výletu do nostalgických sfér. Jako by na mě dýchl duch dětských let, kdy jablka byla šťavnatější a sladší, tráva zelenější a měkčí, nebe nekonečně modřejší a všude kolem bylo nesrovnatelně víc legrace. A ještě cosi jiného mě nahlodalo – pocit odcházení čehosi jedinečného, něčeho, co za sebou bouchne dveřmi a už se to nikdy nevrátí. V ústech se mi rozpoutal bláznivý festival, chuťové pohárky pogovaly v rytmu podzimu a čichové buňky s překvapením zjišťovaly, jak omamující aroma tyto na první pohled neduživé plody vydávají.

Zapomeňte na krásná umělá jablka ze supermarketů! Proti těm polním chuděrkám jsou sice bez červů, ale také bez chuti i vůně. Labužnicky jsem žvýkal prťavá jablíčka, myslel na unifikaci a standardizaci dnešní doby a na to, jak si bez protestů necháváme  strkat pod nos náhražky všeho druhu .Taky jsem si vzpomněl na staré podivuhodné jabloně, které v dobách mého dětství rostly u lesa, než je družstevníci z místního JZD vytrhali traktory. Jejich plodům jsme říkali „hrkavky“, protože když s těmi žlutými granáty člověk zatřepal v dlani, hrkala v nich malinká jadérka. Byla to nejlepší jabka, jaká jsem v životě jedl a pochybuji, že je nějaké moderní odrůdy někdy překonají.

Bohužel neznám názvy těch starých druhů. Asi na tom ani nezáleží, protože to mají stejně spočítané. Je mi to líto a z toho pramení moje nostalgie, byť se za ni trochu stydím. Samozřejmě chápu, že regulací řeky získáme spoustu půdy a chráníme životy lidí a jejich majetky, jenže – nemůžu si pomoci - když ji zbavíme divokosti, nespoutanosti a rozevlátosti, nesešněrujeme a nevykleštíme tím také sami sebe? Netuším, kam zmizeli bažanti a zajíci z polí, kde jich bylo vždycky jako máku, ale chybí mi stejně tak jako nevyzpytatelné oblouky původního koryta Moravy. Vím, že mi už brzy budou chybět i ty stařičké jabloně, které nepochopitelně přežily scelování polí i řezání ostrou pilou času. Navzdory všemu však dosud každé jaro znovu kouzelně rozkvetou a na podzim rodí malá, nevzhledná a tolik šťavnatá a sladká jablíčka.

A pak nemá být člověk nostalgický…