Nesouhlasíte s nějakým názorem? Označte jeho autora za fašistu!

Není nad plodnou a racionální diskusi. Do sklenic nalijeme jiskřivou tequilu, zapálíme kubánský doutníček, upravíme osvětlení tak, aby nerušilo proud myšlenek a můžeme se do toho pustit. Jedna strana formuluje problém a předloží názor na věc, druhá se zamyslí nad tím, co bylo vysloveno a vyjádří svoje přesvědčení, o kterém zapřemýšlí druhý mozek. Vůbec nezáleží na tom, jak jsou od sebe obě stanoviska vzdálená, jak jsou provokativní, urážlivá nebo neortodoxní. Můžeme se hádat, házet po sobě vulgarismy, ale nakonec třeba najdeme společnou řeč, případně se s poslední skleničkou mexického drinku doplazíme k nějakému kompromisu. To pod podmínkou, že nebudeme poslouchat jenom sebe, ale také toho druhého. Nebo to utneme jinak. Pokud odmítneme přemýšlet o slovech a argumentech protistrany, nazvěme dotyčného fašistou a tím věc pro sebe definitivně uzavřeme.

V diskusích na blogu se s tím už setkal kdekdo. Budu mluvit o osobní zkušenosti, ale věřím, že podobný „zážitek“ už si užilo nemálo bloggerů. Když jsem zveřejnil článek se záměrně nadsazeným názvem „Špekouni zhubněte! Nebo plaťte“ (přilákal by korektní název typu: „Buďme odpovědní za své zdraví“ vůbec někoho ke čtení?), zareagovala na něj řada lidí. Podle všeho šlo především o odezvu na nadpis článku. Jako by jen málokdo přelouskal všechna ta zapeklitě rozkošatělá souvětí (tohle tě, Drahomíre, přece v hodinách českého jazyka neučili!) a dočetl až do konce.

Nejdůležitější myšlenkou článku byl apel na osobní zodpovědnost a zdravý rozum při nakládání se svým tělem a zdravím. Sypu si popel na hlavu a začínám studovat stylistiku, pokud to z každého odstavce nečpělo jako kravský pšouk právě touto ideou. Pravda, kdekoho mohly zmást silnější výrazy jako „špekouni“, „tlustoprdi“ nebo „bečky“, přes které se slabší povahy nemusely přenést, ale je to jen sbírka synonym, ke slovu „tlustý“, za kterými není třeba hledat urážky.

Ale zpátky k diskusi. Zatímco jedna strana si v ní potvrzovala svůj názor, ztotožňujíce se s nadpisem, druhá vybrala několik vět, které použila k zoufalé obraně a následnému protiútoku. Nu což, nemám to nikomu za zlé. Kdo má pocit, že je zahnán do kouta, zkusí ofenzívu. Nepřekvapilo mě, že jsem byl označen za „debílka“, dost mne ale pobavilo, že jsem byl několikrát otitulován jako fašista.

Anonymní dopisy a vzkazy mají už stovky let pejorativní pečeť. To jim ovšem nikdy neubíralo na významu, což velmi dobře vědí ti, kteří se za ně schovávají. Na základě nepodepsaných udání byly likvidovány celé rodiny, plály vesnice, v žalářích trpěli nevinní. Zkusí někdo hádat, za jakých režimů nejčastěji?

Považuji za slušnost, věc osobní cti a odvahy, svůj názor, který možná může slabším povahám způsobit kopřivku, podepsat. Mohu se bavit s někým, kdo se schovává za vymyšlený nick, za virtuální identitu? K tomu není třeba žádné srdnatosti… Mám brát takového člověka vážně nebo se mu vysmát? Jeden mne hodlá zplynovat, další mi chce dát ránu z milosti a společně horují proti fašismu, který údajně reprezentuji.

Za fašistu jsem byl (na rozdíl od idiota, kreténa, vola, kokota, pitomce nebo magora (což vstřebám s úsměvem) označen poprvé v životě. Nedalo mi to a zkusil jsem zjistit, jestli na tom opravdu něco nebude. Definice fašismu říká, že „nadřazuje zájmy celku nad zájmy jednotlivce.“ Přečetl jsem si znovu inkriminovaný článek, ale nic podobného jsem v něm nenašel. Pokud je výzva typu: „Lidi neblbněte, žijte aktivně a nežerte jako prasata nebo to s vámi jednou sekne“ nadřazování zájmů hubených kovbojů nad otylým stádem, pak už může být označena za fašistickou skoro každá reklama.

Další část definice fašismu říká: „vše je podřízeno jedinému zájmu.“ Tady také marně hledám styčné body s článkem. Nikoho v něm NENUTÍM sportovat, nikoho v něm NETLAĆÍM k hubnutí, nemám sebemenší snahu cokoli ZAKAZOVAT – každý má právo, aby si přecpával teřich, jde o svobodné rozhodnutí jednotlivce, do kterého mu nemá právo kdokoli kecat. Každý nechť je pánem svého břicha!

„A co ty vyšší platby pojistného, pro otylce, ha? To není diskriminace?“ vyhrknou anonymové. Není to snad jasné? Být tlustý je riziková záležitost. To potvrdí KAŽDÝ lékař. Je to natolik objektivní fakt, jako že se Země točí kolem Slunce (ach, Giordano! Proč jsi to církvi nevysvětlil lépe?). A nezlobte se na mne, za riziko se platí. Kdo se dnes nepojistí, když jede do ciziny na dovolenou? Dlouhá cesta autem, autobusem nebo letadlem může být nebezpečná, zrádné může být cizokrajné jídlo nebo moře, hory, krásné dívky, zkrátka cokoli. Myslíte, že když nahlásíte v pojišťovně jako cílovou zemi Indii, Írán nebo Keňu, zaplatíte stejný peníz jako ti, kteří cestují do Chorvatska, Rakouska nebo do Německa? Opravdu si myslíte, že pojišťovna nezohlední míru rizika, které vám hrozí? Budete se u přepážky hádat, že Franta, který frčí do Bulharska, platí méně? Říkám vám, že ani nemrknete a budete s úsměvem solit, a úřednici za přepážkou ještě poděkujete!

Nazýváme snad stát fašistickým, protože nás nutí používat v autech bezpečnostní pásy pro naše bezpečí? Můžeme se na to samozřejmě vykašlat, ale v tom případě počítáme s tím, že když nás načapá hlídka neúplatných policajtů, budeme platit. Jsou restaurace, v nichž je zakázáno kouřit fašistické, protože diskriminují kuřáky? A hospody, které jdou huličům na ruku diskriminují nekuřáky a tudíž jsou fašistické taky?

Každý názor vždy obsahuje nějaké tvrzení a tvrdíme-li něco, zároveň tím cosi jiného popíráme. Vždycky to tak bylo - vysloví-li někdo myšlenku, která není bezpohlavní a konformní, riskuje, že bude označen za nepřítele. Nebo, a to je neméně nebezpečné, ho budou následovat masy.

Významný český psycholog Michal Černoušek kdysi prohlásil: „Nic není snazšího než vyrobit nálepku, někomu ji přilepit na čelo jako Kainovo znamení, exkomunikovat, vynést klatbu a všechno ideologicky potvrdit. Zběsilá kritika je zpravidla vedena především těmi, kteří nejvíce prahnou po tom, co právě zakazují.“

Není to nic nového pod sluncem. Vždycky se našlo nějaké označení pro nepřátele lidu. Ještě nedávno to byli oportunisté a revizionisté, trockisté, sionisté, anarchisté, antikristi… Hlavně, že je na koho ukázat prstem a odvést pozornost od skutečných problémů…