Nedopsaná recenze aneb „Otázka pro Mohameda má výbušný potenciál“

Prozatímní bilance je následující: po celém světě stovky vypálených kin a bombových atentátů, hromady mrtvých a fatwa vynesená nejen nad tvůrci filmu Otázka pro Mohameda (One question for Muhammad), ale i nad těmi, kdo snímek vypustí do distribuce, vyrazí na něj do biografu nebo o něm hovoří či píší. Režisér a scénárista kontroverzního díla Ali Al Amrmli je od premiéry filmu pod ochranou čety modrých přileb OSN na utajovaném místě. V interview, které poskytl listu Washington Post pár dnů předtím, než poslal zfilmovaný životopis proroka Mohameda do světa, prohlásil: „Doufám, že můj film změní svět k lepšímu.“ Jak se po prvních projekcích ukazuje, zatím je to přesně naopak.

„Musím věřit tomu, co cítím,“ říká v klíčové scéně filmu Mohamed (Mustafa Ibrahim) svému příteli Abú Bakrovi (Hassan Prassan). Oba muži během rozhovoru dřepí v poušti a vykonávají svorně velkou potřebu. Diváci v tu chvíli tuší, že se na plátně před jejich očima rodí nové náboženství – islám. Než však více než dvouhodinový film dospěje k tomuto naturalistickému výstupu, který je netradičně zabírán kamerou z podhledu, nabídne Al Amrmli divákům Mohamedovo dětství a zrání.

Film odstartuje detailní záběr na tvář rodící ženy – Mohamedovy matky. Ve sluncem zalitém a zpoceném obličeji se zračí pevné odhodlání a emoce. Dívka zatíná zuby a za povzbuzování svého manžela a jeho opilých přátel (krátké detailní prostřihy na jejich tváře) tlačí z dělohy dítě. Je zjevné, že se režisér inspiroval u Sergia Leoneho, scéna totiž evokuje čekání desperátů na vlak z legendárního snímku Tenkrát na Západě. Tak jako se Leoneho hrdlořezové dočkali svého železného oře, tak se i ve filmu Otázka pro Mohameda dočkají odrbaní vesničané kojencova příchodu na svět.

Už od prvních políček filmu je zřejmé, že Al Amrmli své řemeslo ovládá skutečně dobře. Vypadá to, že jakmile se na plátně nadechne budoucí prorok, nadechuje se režisér k brilantní jízdě napříč jeho životem. Za povšimnutí stojí, jak si téměř časosběrně a dokumentaristicky (patrně vliv režisérky Třeštíkové) pohrává s procesem vzdělávání malého Mohameda. Od prvních pokusů v sedmi letech, kdy se hoch marně snaží naučit alespoň pár písmen potřebných pro rozdávání autogramů, až do věku mladého muže zůstává přes veškerou snahu učitelů negramotný.

Při emotivní scéně, kdy Mohamedův otec nabízí jednomu z učitelů svou poslední kozu, jen aby na nezdárného žáka trochu víc dohlédl, zapláče dojetím nejeden rodič. Když učitel nabídku odmítne s tím, že sexuální styk provádí pouze s ovcemi, odchází starý zlomený muž se svěšenou hlavou do své chýše a vzdychá: „Po kom ten kluk je? Já jsem zvládl podpis už za deset let.“

Režisér však zručně pracuje s prudkými změnami nálad. Z otce, kterého bylo divákovi před chvílí líto, dělá v následující scéně (je pojatá ve stylu čínského kolegy Yimou Zhanga) hulvátského šovinistu, jenž bije prorokovu matku jako žito se slovy: „Toto, že je můj syn?“ Mladý Mohamed zatím sedí v koutě, infantilně se pochechtává a bedlivě sleduje, jak nakládat se ženami. K zážitku se tvůrce filmu vrací později formou vybledlých vzpomínek, a to ve chvíli, kdy vzniká Korán.

A znovu detail. Al Amrmli je mistr detailů. Podezíravá tvář pětadvacetiletého muže patří Mohamedovi, který vyřešil problém s negramotností po svém – žení se s bohatou vdovou a zajišťuje si bezstarostnou budoucnost. Na plátně se rozjíždí nevázané bakchanálie. Díky temperamentní kameře a skvělé práci ve střižně divák skoro cítí pach potu a sexuálního vzrušení, smíšený s nakyslým vínem a pečeným masem.

Následující léta Al Amrmli lehce přeskakuje a příběh navazuje ve chvíli, kdy Mohamedovi táhne na čtyřicítku. V Mekce má pověst boháče. Jedna ze zásadních scén filmu, která na první pohled vypadá úplně nenápadně, se odehraje na tržišti, kde budoucí prorok potkává kupce z Jemenu. Ten mu nabízí drobné lístky. Říká jim kát a tvrdí, že je to zázračná rostlina. Mohamed je sežvýká a zjišťuje, že je to skutečně zázrak. Ráno se po letech probouzí dokonce s gigantickou erekcí, kterou Al Amrmli taktně zobrazuje jako stan vztyčený nad postelí, v níž spí.

Z kátu je Mohamed v euforii. Celý den má dobrou náladu, vrací se mu chuť k jídlu a v úzké uličce si jen tak pro potěšení odchytí asi jedenáctileté děvče a s gustem je znásilní. I v této syrové scéně dokáže režisér nalézt cit. V detailu na tvář dívky, poté, co se Mohamed ukojil a vyklidil na chvíli scénu, překvapil svým dokonalým načasováním stékající slzy. Stejně působivá jsou slova, která holčina šeptá za mizejícím milovníkem: „Ach! To je muž, který ví, jak na arabskou ženu! Děkuji ti, neznámý násilníku. Měl bys brzy potěšit i mou sedmiletou sestru Áišu.“

Mohamedovo nadšení pro kát se stupňuje a žvýká stále větší dávky drogy. A tu Al Amrmli sahá pro inspiraci k seriálu 24 hodin. Dělí plátno na několik oken, aby divák pochopil, co se děje v reálném světě a co běží ve stejnou chvíli sjetému Mohamedovi v hlavě.

Vedlejší účinky kátu jsou strašné. Na prahu domu sedí vyhublý muž a v jeho skelném pohledu se zračí šílenství. Vypadá dezorientovaně a tupě sleduje dění na prašné ulici. Kolem se líně sune mezek a zastaví se před Mohamedem. Zatímco v „okně“ reálného světa se to jen soumar, Mohamed, stejně jako divák v kině, vidí archanděla Gabriela, který k němu zmateně promlouvá o Bohu.

Ukázka z poněkud kulhajícího dialogu Mohameda a imaginárního archanděla Gabriela (ve skutečnosti hýkal na Mohameda mezek):

„A čím je máme hubit?“

„Jakoukoliv zbranÍ-Á.“

„A koho vlastně máme zmasakrovat?“

„Každého, na koho ti ukážu. Vůbec si nedělej problémy se svědomÍ-Ám.“

Al Amrmliho dialogy v těchto pasážích lze zařadit spíše ke zklamáním filmu, scénu však doplňuje podmanivá hudba, kterou zkomponoval Omar Somar Pasha. Z šílené kakofonie se stává nervydrásající symfonická bouře, která symbolicky trhá osobnost hlavního hrdiny na kusy. A následující minuty odhalují, že Mohamedovu vážnou duševní poruchu už zpozorovaly i místní autority. Prorok si totiž své bludy nenechává pro sebe, ale začíná je šířit mezi lid. Stává se atrakcí tržišť a ulic. Vysmívaný blázen však nachází také stoupence – většinou podobně postižená individua, která slyší na řeči o svaté válce, ovládnutí světa a nekonečných zásobách kátu. Komunální elita se hodlá Mohameda elegantně zbavit tím, že mu místo oblíbené drogy podstrčí ke žvýkání listy napuštěné hadím jedem a krví hárající feny, ale Mohamed je o úkladech zpraven a utíká z Mekky do Mediny. Od té doby nenávidí psy.

Pokud divák čeká, že změna prostředí pomůže vyléčit jeho závislost na kátu, šeredně se splete. V Medině jedou na kátu téměř všichni místní muži a nedělá jim problémy se s Mohamedovými vidinami ztotožnit. Dokonce získává politickou moc. Al Amrmli sofistikovaně v několika scénách z běžného života obce zachycuje, jak moc v rukou pomatence dokáže být nebezpečná. Jen ti, kdo znají snímky Leni Reifenstahlové, postřehnou, že tvůrce tu nenápadně přirovnává Mohameda k Hitlerovi.

Nástup islámu přibližuje Al Amrmli takto: po jednom z drogových dýchánků nadopovaní Arabové sedají na koně a vydávají se pomstít šéfovu čest do Mekky. Napoprvé to nevychází, ale díky pravidelné konzumaci stále větších dávek fetu a bezmeznému fanatismu si Mohamed and his boys nakonec do rodného města prosekají cestu. I tady se režisér nechal svést, a následné výboje a dobývání nových území, nekonečné vraždění, mučení, znásilňování žen, dětí a domácích zvířat, natočil ve stylu Quentina Tarantina.

Do sténání umírajících ve vypleněných městech se v samém závěru prolne mapa světa, na které se z Mekky hrůzostrašně rozpíná krvavá rudá stopa. Červená barva nakonec pohltí celé plátno. Pomalu se z ní vynořují velká bílá písmena a divák čte jedinou větu: „Je islám mírumilovné náboženství?“

Právě mi vlétl do okna kámen. Za dveřmi nejspíš vybuchla bomba, všude je plno dýmu. Slyším rychlé kroky, kdosi je za mými zády a…

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Za inspiraci děkuji Kohimu a Stanislawu Lemovi.