Moje sobotní noc - fotbal, pivo, krev a čtyři štychy

Venku padal drobný říjnový déšť. Byla to vcelku odpovídající kulisa sobotního večera. Nastal konec bláhových nadějí na postup českého fotbalového mužstva na světový šampionát. Tak to chodí.

Když jsme s E. a D. naklopili U Jeleňa do útrob první plzeňskou dvanáctku toho večera, celá hospoda civěla na velkoplošné obrazovky v radostném očekávání. Ve chvíli, kdy nás po půlnoci kasírovali, stal se z postupu čutálistů do Jižní Afriky jen miniaturní zářící bod na noční obloze, vzdálený stovky světelných let ve studeném a nehostinném vesmíru. Kromě občasného zabručení a mávnutí rukou to nikomu z přítomných žíly netrhalo. A novináři ať si z absence nagelovaných kopaček na jihu černého kontinentu klidně dělají národní tragédii...

Se šesti kousky plnotučného pitiva v nohách jsme se přemístili k nedalekému baru, odkud jsme u dalšího půllitru mrkali do prostoru diskotéky a hovořili o „vyšších věcech", jak už to s požehnaným nákladem etanolu v krvi obvykle děláváme. Diskžokej měl hudební vkus zvrhlejší než čtrnáctiletý hip-hoper či dechovkář z pohřební kapely. Pálil do davu songy Michala Davida, Dalibora Jandy, Hany Zagorové a dalších strašidel z éry československé pop-music osmdesátých let minulého století.

Kladl jsem si otázku, zda je ten člověk tak zlý nebo jen hloupý. Také to mohl být sadistický imbecil. Ještě než jsem si stačil odpovědět, spatřil jsem asi třicetiletou hluchoněmou ženu, která nedaleko od nás u baru čile korespondovala s prošedivělým chlapíkem pomocí gest, pantomimy a psaníček na účtenkách. Vše bylo najednou jasné! Aniž jsme to tušili, ocitli jsme se na diskotéce pro neslyšící. To vysvětlovalo, proč nikdo při poslechu písní „Céčka" nebo „Hurikán" neupadal do katatonického stavu. Někteří se dokonce pohupovali po parketu.

Jestliže existuje předobraz pekla, pak jsme ho spatřili, a protože jsme usoudili, že je čas jít spát, vyrazili jsme směrem k zastávce MHD. E., který byl poslechem normalizačních umělců značně rozladěný, zašátral po mobilním telefonu, aby nám cestu v podzimním dešti zpříjemnil nějakou hitovkou od XIII. století nebo neméně výživnou peckou v podání Udo Dirkschneidera. Ja, ja... Zda to měla být ta, nebo ona, jsme se nedozvěděli, protože přišla úplně jiná pumelice.

E. se svými dvěma výškovými metry během chůze s lehce skloněnou hlavou přesně trefil hranu plechového reklamního panelu, a to tak dobře, že si téměř trepanoval lebku v oblasti čela. Na mokrý chodník cákala krev a bylo jasné, že místo za svými přítelkyněmi, manželkami a psy nás čeká cesta na úrazovku.

Vtipkování v taxíku na adresu zakrváceného kamaráda, z něhož jsme před vystrašeným řidičem udělali neurvalého a krvelačného rváče, nebohý šofér okamžitě po našem příjezdu do ambulance nahlásil policistům, kteří byli přítomni na místě s jakýmsi pobitým mladíkem. Měl na hlavě několik šrámů podobných tomu, který utrpěl E. Vzhledem k tomu, že hoch blekotal (z cesty) slovensky, došli jsme k názoru, že některý z chrabrých obyvatel našeho krajského města pomstil zborcené naděje českých fotbalistů na zástupci národa, který za krach Čechů bezesporu mohl nejvíc. Ano, kdyby Slováci porazili Slovince, nemusel mladý cizinec sedět schoulený v pojízdném křesle na úrazovém oddělení.

Zatímco byl E. v ordinaci látán do původního stavu, přítomní policisté se začali zajímat o jeho případ. Prý, kdo je ten rváč a kde přišel k úrazu? Ani po sedmém škopku chmeloviny mě naštěstí neopustila výmluvnost a strážce zákona jsem ukonejšil pravdivou historkou o reklamním panelu. Kupodivu se ani neusmáli.

E. získal na čelo bělostný flák obvazu a byl vyexpedován na rentgen. Všetečný D. si zatím povšiml, že pod dveřmi, označenými jako toaleta, se valí proudy vody. Když zjistil, že WC je pod hladinou několika centimetrů tekutiny, nejdříve zavtipkoval cosi o globálním oteplování, leč vzápětí se v něm probudily kutilské sklony a jal se shánět kleště, aby závadu o půl třetí nad ránem opravil.

Policisté nad jeho žádostí o kombinačky jen pokrčili rameny, sestra z ordinace byla o chlup přívětivější. Vtiskla mu dlaně kleště a D. závadu v mžiku opravil. Místo díků se však dočkal nečekané odměny. Poťouchle, jako topinka z toustovače, vyskočila sestra z ordinace na mokrou chodbu, postavila na zem kbelík a do gigantické louže mrskla hadr.

„A teď to ukliďte," poručila rezolutně ve stylu nasupené bachařky.

D., inženýr s technickým vzděláním, se snažil vysvětlovat, že příčinou potopy nebyla porucha na jeho močovém ústrojí, nýbrž technická závada na přívodní hadičce ke splachovači, ale sestra byla neoblomná. V tu chvíli však zasáhli policisté a my jsme konečně pochopili, proč mají ve znaku heslo „Pomáhat a chránit." Dva pokojně čekající muži nenechali D. na holičkách a sestře s klidem, bez použití zbraně, vysvětlili, jak se věci mají. Byli jsme tak ušetřeni potupného vytírání několika desítek čtverečních metrů dlažby.

Mezitím se vzniklým bazénkem přebrodili záchranáři, kteří přivezli vetchou stařenku. Pojízdné lůžko postavili ke dveřím ordinace, nahlásili případ a tiše se vytratili zpátky do noci. Babička bez hnutí ležela pod dekou, na hlavě šátek, v kostnaté ruce zapíchnutou kapačku. Zdálo se, že nedýchá. Vozíku si asi dvacet minut nikdo nevšiml. V momentě, kdy jsem chtěl ubohé paní udělat nad vrásčitým čelem symbolický křížek, aby její duše v míru a pokoji odfrčela rovnou do ráje, přihnala se sestra, chytila svalnatou rukou rukojeť a zatlačila nosítka za dveře s označením rentgen.

Když jsme ve čtvrt na čtyři odjížděli z nemocnice domů, zdálo se, že E. je na tom, navzdory lehkému otřesu mozku a čtyřem štychům, z nás tří nejlépe. Vehementně se totiž dožadoval piva a návštěvy dalšího baru...