Mamma mia! aneb „Filmové utrpení mužského diváka“

V koutcích očí se ti lesknou slzy a já jen tiše lituji toho, co jsem to provedl. Někdy zkrátka člověk z dobré vůle udělá pěknou pitomost, které pak může jen smutně želet.

Když jsi před pár dny přišla s návrhem, že bychom mohli vyrazit do kina na „muzikál" Mamma mia!, dvakrát odvázaný jsem z toho nebyl (byť recenze v tisku nebyly nijak zdrcující), ale abych ti udělal radost, souhlasně jsem přikývl jako nějaký pubertální cucák. Sice jsem se snažil chabě naznačit neurčitými otázkami typu „A není to jen pro ženské?" nebo „To bude asi dost sentimentální, ne?", že tento druh kinematografie patrně není tím typem, který by korespondoval s mými oblíbenými žánry a rezonoval s rozervaným a cynickým nitrem intelektuála, ale ty jsi mě odbyla s tím, že dělám předčasné závěry.

Jenže skutečnost byla nakonec stokrát horší než jsem očekával! Stupidní, banální a chatrný příběh poslepovaný z oslích můstků písniček švédského kvarteta Abba, mi skutečně vzal svou absolutní absencí jakékoli tvůrčí invence dech. Poté, co jsem svého času viděl asi deset minut z filmu Kameňák, jsem si až do chvíle, kdy jsem shlédl skvost s názvem Mamma mia!, nemyslel, že bych něco podobně zvráceného mohl ještě někdy spatřit. Stalo se.

Jestli to měla být parodie, pak se nepovedla. Měl to být muzikál? Panebože! Poslouchat skřehotajícího Pierce Brosnana hraničilo s torturou. Snažili se tvůrci o pohádku? Pak možná zapomněli na draka, který by tomu snad mohl dodat potřebný šmrnc, jenž filmu chyběl jako Andersenovu Císaři jeho nové šaty. Byla cílem komedie? Proč mi za půl druhé hodiny ztuhla bránice nečinností? Šlo o vytahání peněz z kapes romantikychtivých dívek a žen? Tak to se asi podařilo dokonale. Vzhledem k tomu, že se na plátně neobjeví jediná postava (a sympatická už vůbec ne), které by pitomoučký scénář umožnil podat aspoň průměrný herecký výkon, je to skutečně pozoruhodné.

Abbu mám docela rád a ve tmě kinosálů se cítím obvykle velmi dobře, ale tentokrát byl nejsilnějším zážitkem večera pytlík solených brambůrků, kterým jsem aspoň na počátku filmu šustil, abych přehlušil ta nejtrapnější místa. A zatímco jsem dával ostentativním zíváním, hlubokými povzdechy a co nejvýraznějším kroucením hlavy najevo své povýšenecké znechucení nad hollywoodským brakem, měla jsi ty, lásko, v očích slzy dojetí a s tebou snad všechny ženské, co seděly v sále...

My, chlapi, asi netušíme nic o ženské duši, ale jedno už vím jistě. Příště ti radši udělám radost jiným, méně masochistickýcm, způsobem. Co říkáš, miláčku, třeba na diamantové náušnice?