Máme v rodině rasistu

Už je to tak. Máme v rodině rasistu. Náš Y. bytostně nesnáší černé...            

Bůhví, co mu udělali, ale když vidí černého, je úplně bez sebe. Na některé už dokonce zuřivě zaútočil a nebýt naší pohotovosti, mohlo to skončit krvavě. Prostě, jakmile spatří černého, oči mu začnou žhnout jako oharek doutníku.

Když tak sleduji jeho xenofobní záchvaty, kladu si otázku, jestli není v životě všechno trochu jinak, než si myslíme. Možná, že se jakýsi zvláštní druh přírodní moudrosti, která řídí instinkty a chování všeho živého, projeví navzdory tomu, jak vnímáme pojmy „dobro“ a „zlo“, bez ohledu na to, zda je to v našich očích „správné“ nebo „špatné.“

Už dlouho mám pocit, že nás někdo neustále oblbuje jednoduchými a snadno stravitelnými pravdami a odvádí tím naši pozornost od toho, abychom sami zjistili, kdo ve skutečnosti opravdu jsme, kde je naše místo ve vesmíru a jak funguje přirozený řád věcí. To všechno mě napadá, když pozoruji Y., a rád bych znal pravdu. Je jeho chování patologickou úchylkou, nebo je naprosto přirozené, a jenom zažité definice o „normálnosti“ mu dávají rozměr čehosi nepatřičného?

Ať už je to jak chce, zákony hovoří jasně a Y. se proto dříve nebo později musí dostat do křížku s paragrafy. Teď mě napadá - myslí český zákoník i na rasistické projevy jiných živočišných druhů? Náš Y. je totiž pes. A nesnáší černé čokly….