Kouřím, tedy jsem aneb „Kam se poděla elegance?“

Za starých časů, to se to kouřívalo. Tím ovšem není myšleno jen nasátí dýmu do plic, jeho zadržení a následné vypuštění do mlžného oparu hospodského vzduchu, v němž je stěží vidět na druhou stranu stolu. Za starých časů se totiž báňalo s nonšalantní elegancí, kterou v dnešní éře stěží spatříte. Nahradilo ji rychlé a nervózní bezduché šlukování.

Humphrey Bogart

Každá činnost je odrazem údobí, ve kterém se uskutečňuje. Představit si pravěkého lovce, jak místo ručního kopání jámy na mamuta používá k hloubení pasti těžkou mechanizaci sice není při troše fantazie složité, ale nekoresponduje to se skutečným stavem výkopové techniky doby kamenné. Některé věci a aktivity zkrátka zapadají do kontextu konkrétního časového období jako kouzelný šém do Golemova čela.

Mám rád staré filmy. Nejenom, že jsou cítit neopakovatelnou atmosférou éry, kdy vznikly, ale line se z nich i neodolatelná vůně tabákového kouře. Každý kladný hrdina v černobílém bijáku drží mezi prsty dýmající tyčinku. Kdejaký ničema převaluje mezi rty vypasený doutník, jímž občas poškádlí (mnohdy svázaného) sympaťáka na kůži. Řečeno parafrází z legendárního Limonádového Joea: „Padouch nebo hrdina, všichni jedna kuřácká rodina.“

Stačí sledovat, s jakou nenuceností si tabákových produktů nikotinoví narkomani dříve užívali. A to nejen na plátně. Vzpomínám si, že jako dítě jsem fascinovaně pozoroval při nejrůznějších rodinných sešlostech kuřáky během jejich obsedantní činnosti - od zapálení cigarety, přes prvního práska, většinou se slastně přivřenýma očima, až po típnutí špačka v popelníku. Připadalo mi to jako slavnostní obřad. Když tak o tom dnes přemýšlím, je s podivem, že se ze mě stal nekuřák.

Nicméně živoucí inhalátory dýmu pozoruji stejně rád jako v dětství. A řeknu vám, už to není, co to bývalo. Je skoro trapné srovnávat uhlazené kouření Adiny Mandlové nebo Lídy Baarové z elegantní cigaretové špičky (jež tyto filmové hvězdy prokládaly roztomilými prvorepublikovými replikami), s maminou zazobaného podnikatele, která na restaurační zahrádce pokvokává s kamarádkou a mezi rychlými, krátkými a nervózními tahy z dlouhé mentolové špinky občas mrkne do vedle stojícího kočárku na spící mrně.

Nebo Humphrey Bogart v Casablance! Dovedete si ho představit bez cigára? Já tedy ne. To je jako přečísnout Hitlerovi patku na druhou stranu čela nebo Stalinovi skalpovat proletářský knír. Z Bogartových pohybů při kouření vyzařovalo tak samozřejmé chlapské sebevědomí a charisma, že se ani nedivím, když slečny a dámy nejrůznějšího věku a sociálního původu omdlévaly touhou. Dnešní kuřák cígem většinou mává jako by odháněl nepříjemný hmyz a nenucenost jeho pohybů připomíná epileptický záchvat.

Staré archivní záběry ze zákopů a týlových stanovišť obou světových válek jsou nádherným svědectvím o rituálu kouření. Nahrbení vojáci pomalu a s rozkoší tahají plamínek ze špičky cigára, blaženě vdechují dým a nedbale ho vyfukují do povětří nasyceného střelným prachem a krví. Tušili, že právě tohle retko může být tím posledním?

Je smutné, co s milovníky tabáku provedla moderní uspěchaná doba. Kouří rychle a neklidně, jako by si ani nestačili svou drogu pořádně a s gustem vychutnat, jako by jenom potřebovali naládovat do mozku další dávku nikotinu. Veškerý půvab zmizel, zůstal jen mechanický úkon, který má nasytit žádost. Z obřadu se stal nevědomý akt.

Otec psychoanalýzy, Sigmund Freud, mimochodem sám náruživý příznivce nikotinu, který holdoval doutníkům a velice rád se nechával fotografovat s pořádným čvaňhákem, tvrdil, že kouření naplňuje kuřáka nevědomým uspokojováním nutkavých rituálů i autoerotických stimulací. Dým podle něho zhmotňuje myšlenky a nabízí viditelné ujištění o trvání života, o tom, že kuřák myslí, pracuje a tvoří. Malý ohníček, symbolicky žhnoucí mezi zažloutlými prsty, oživuje pradávné kolektivní vzpomínky na počátky lidského rodu, na dobu, kdy oheň představoval jistotu, bezpečí, světlo a komunitu.

Možná to tak nějak bude, Sigi, včetně těch autoerotických stimulací. Ač tabákovým firmám do kasičky nesypu, docela kuřáky chápu a jejich obsese mě málokdy obtěžuje. Například politici mi pijí krev nesrovnatelně víc a přesto jim nikdo nezakazuje plkat nesmysly a bulíkovat prosťáčky. Obě zmíněné skupiny však mají společný problém – nedostatek elegance v tom, co dělají. Myslím, že kuřáci by to, narozdíl od veřejných činitelů, mohli při troše snahy snadno napravit…