Kompenzace velkého přirození aneb „Hledá se kreslíř“

Když mi Pánbůh nadělil přirození dobře vyvinutého Afroameričana, nejspíš se rozhodl, že je třeba zase někde ubrat a vykompenzoval to na mých výtvarných schopnostech. Pravda, s pomocí pravítka a kružítka dokážu stvořit geometrické obrazce, nad kterými by zajásal i Euklides, ale jinak to s tužkou, perem, uhlem či štětcem neumím.

V hodinách výtvarné výchovy jsem sice míval dobré nápady, žádný jsem ale nikdy nedotáhl do konce. Namísto normalizačního realismu, rudých hvězd, srpů a kladiv, podobizen spolužáků či kvetoucích višňových sadů vznikaly na mých výkresech nesrozumitelně abstraktní patlanice a na vysvědčení jsem si z nenáviděného předmětu odnášel domů vždycky jen milosrdnou trojku.

Má kreslířská budoucnost tehdy nevypadala vůbec růžově a dodnes se na tom nic nezměnilo. Jestli světu někdy vytřu zrak, určitě to nebude olejem na plátně, skicou načmáranou lehkou a jistou rukou ani povedenou karikaturou.

Jednou to však muselo přijít. Je tu čas, kdy volám o pomoc a hledám svůj pravý opak, někoho, pro něhož je papír, tužka a paleta s barvami výzvou, někoho, kdo dokáže suverénními tahy vdechnout život několika čarám ve dvourozměrném prostoru. Hledám kohosi, kdo má pořádnou dávku smyslu pro humor a kromě toho, že kreslí dobře, měl by chuť udělat něco bez vyhlídky na finanční profit, pro potěšení z tvorby. Hledám zkrátka nějakého cvoka.

Ale k věci. Kdo občas zabrousí na můj kvaziblog, ví, že si rád hraji s rýmy, které skládám do převážně lascivních říkanek. Kromě této vyšinutosti však existuje i temná, odvrácená strana mé tvorby na tomto poli – zvířecí říkanky pro nejmenší děti. Nejenže se díky nim mrňousové dozvědí, že krávy nejsou fialové, ale bezděčně nasají i rytmus a libozvučnost mateřského jazyka, což v době, kdy čeština dostává den co den na holou, nemusí být od věci.

Mám jich už plný šuplík, prostě tak akorát na útlou knížku, která ale bude jen poloviční, pokud tato mikrodílka nedoplní vtipné a osvěžující kresby. Nuže, házím rukavici neznámému, talentovanému kreslíři či kreslířce, a netrpělivě čekám, že ji někdo zvedne ze země a praští mě s ní přes tvář.

Tady je malá ochutnávka:

Nemyje si krk a uši,

přesto mu to stále sluší,

a v celé své zvláštní kráse

pyšně kvičí: "Já jsem PRASE!"

Už nechce nic s nikým mít,

všechno je jen jeho věc,

sám chce ve své noře hnít,

starý mrzout JEZEVEC

Zpívat k tanci, to ho nudí,

vůbec ho to neláká,

raději si HAVRAN černý

na funuse zakráká

Přestala nám téci voda,

kohoutek už jenom kapká,

to se stává, žádná hrůza,

na prameni sedí ŽABKA

Plete nitku za nitkou,

pavučinu zručně souká,

až se do ní, muško, chytíš,

narazíš tam na PAVOUKA

Nemá žádné nároky,

stačí mu jen malý plat,

LENOCHOD chce jediné

– pěkně v klidu, sladce spát

Džungli svírá strach a zmar,

kořist hledá JAGUÁR.

Střez se, kdo jsi sláb a stár!

A těm silným – lovu zdar!

Je tu jaro, tají ledy,

na zahradě zpívá KOS,

svět už není chladný, bledý,

a já nemám zmrzlý nos

Tancovala STONOŽKA,

zamotala se jí hlava,

chudák holka nevěděla,

která noha je ta pravá

Rychlý pohyb mezi šutry

- JEŠTĚRKA! Vrhám se za ní!

Utekla mi? Neutekla?

Jenom ocas svírám v dlani

U pramene řeky Nil

truchlí starý KROKODÝL,

pláče pro vše, co ho mrzí,

roní krokodýlí slzy

ŽÍŽALA, když ráno vstala,

měla hroznou náladu,

tak s ní rázně skoncovala,

šla hned porýt zahradu

Šustí MYŠKA po pokoji,

hledá drobky od oběda,

našla jenom kousek sýra

- a past sklapla, myško šedá!

Našlapuje po špičkách,

jenže není z marcipánu,

raději se ukliď stranou,

když dupe SLON v porcelánu

Je tu jaro, SKŘIVAN zpívá,

jeho píseň nese se

nad chytráky, nad hlupáky,

přes pole i po lese

Pročpak je HROCH obézní?

Protože má stále hlad!

Vše, co najde, prostě sní,

vždyť má jídlo strašně rád!

Pod hladinou plave RYBA,

tiše, klidně, beze spěchu,

když vystrčí hlavu z vody,

marně lapá po nádechu

Venku prší, vítr skučí,

v chlévě teskně KRÁVY bučí.

Když je mráz a zima mučí,

tajně si sní o papučích

Kozoroh na obratníku

myslí, že ho trefí šlak,

pozpátku se od rovníku

na návštěvu žene RAK

Honem! Všichni jděte z cesty!

Vypadá to s námi bledě.

V buši se teď, naneštěstí,

pídí LVICE po obědě

Po cestičce mezi ploty,

napnutý má každý sval,

tlačí kouli hnědé hmoty

vyvoněný HOVNIVÁL

Špatná pověst prý mu brání,

aby našel kamaráda,

smutně VLK svou hlavu sklání -

Karkulka ho nemá ráda

Hádali se LOSI,

co se v zimě nosí,

nakonec však losovali,

jestli svetry nebo šály

A najde se i pár veršů pro předčítající rodiče, pokud by chtěli potomkům objasnit některé zákonitosti života:

Kdysi míval oheň v těle,

každým kravím srdcem hnul,

pak přišel pán v bílém plášti,

dnes je z něho starý VŮL

V horkém žáru dříme HAD,

na písku se slunící,

chtělo se mu spát a snít

o nějaké hadici

Kvůli mužské impotenci,

kvůli prášku z jeho rohu,

ubývá nám, zabedněnci,

ubývá nám NOSOROHŮ

Zavřen v kleci smutně sedí,

přes mříže PAVIÁN hledí.

A když na něj družka zlá je,

lidem venku s chutí laje

Čimčarára, čim, čim, čim!

Dnes si trochu orazím!

Kdo tu tvrdí, že si VRABEC

nemůže dát večer gin?

GORILA se opila,

ožrala se do němoty,

svou důstojnost ztratila,

neví, kde nechala boty

A to je vše, přátelé! Čekám na zajímavé nabídky.