Jsme ještě lidé nebo už jenom „lidské zdroje?“

Asi jsem se ocitl mimo mísu. Dokonce snad mimo mísu, jež ležela mimo mísu, ležící mimo mísu... Psychologicky dokonale mě rozebírali na atomy, každou jednotlivou částečku podrobně zkoumali pod silným mikroskopem a porovnávali ji se vzorovou šablonou. Další pohovor v další kanceláři. Další naděje na práci. Kolotoč se vesele točí dál.

Lidské zdroje. Tak se tomu dnes říká. Přestali jsme být lidskými bytostmi - jsme lidské zdroje. Něco podobného jako energetické či surovinové zdroje. Že můžeme být tím prvním, naznačil geniální film Matrix, a že lze být tím druhým, předvádějí lékaři při transplantacích den co den. Zdroje jsou od toho, aby se zkoumaly, těžily a využívaly...

Před časem jsem si prostudoval rady fundovaných odborníků, zabývajících se oblastí „lidských zdrojů." Jak se chovat při přijímacím pohovoru? Jak správně odpovídat na nepříjemné otázky? Jak uspět? Vskutku - velmi zajímavá četba, při níž jsem se dokonce hlasitě smál.

Namísto poučení jsem totiž našel jen přihlouplé pokyny pro dřevěné hlavy, které se hodlají prodávat před jinými dřevěnými hlavami. Jako by na pohovory nechodili lidé, kteří si čas od času pustí do kalhot, ale pouze umělohmotní panáci s naprogramovaným způsobem myšlení, kteří se předvádí před podobnými roboty z vedení firem a jejich personálními poradci. Pokud to tak skutečně je (a podle těchto „specialistů" to tak asi vážně bude), pak pámbu s námi... Vždyť ony stohy „dobrých rad" jsou jen šedivou, omezující a stísňující teorii, plnou uniformních, obecných faktů a povrchních návodů, v nichž chybí to podstatné - život.

Otázky, otázky a zase otázky. Odpovídám, improvizuji, analyzuji, zdůrazňuji, obcházím nastražené pasti (ale také do nich padám), kryji se, pokouším se o ofenzívu. Dvacet minut vedu tuhle známou partyzánskou válku obratů a frází a zdvořilostí a lichotek, korektních úsměvů, ale i upřímných a pravdivých verbálních výlevů. Snažím se být uvolněný a přirozený.

Jakou odpověď vyklopit na dotaz: „Co vám zlepší náladu, když ráno vstanete z postele naštvaný?" Mohu být upřímný a bez přemýšlení vyhrknout: „Orální sex!" Mohu být pozitivní a smést dotaz ze stolu s tím, že jsem neustále naložen v dobré náladě jako znojemská okurka ve sladkokyselém nálevu. Mohu být opatrný a zkusit získat manévrovací prostor a čas chytře položenou protiotázkou. Mohu být vypočítavě rafinovaný - přiznat, že opravdu občas vylezu z pelechu tou nesprávnou nohou napřed, ovšem jde o zcela výjimečné případy a moje temné rozpoložení se s pořádnou porcí práce (pro TUTO firmu) a hrnkem silné kávy zázračně otočí k jásavému a radostnému vidění světa. Mohu si z vyslýchajících vystřelit a podotknout, že v takovýchto dnech mám chuť vraždit ředitele a vedoucí pracovníky. Ano, mohu...

Mohu cokoli, co má fantazie právě stvoří a na co si v téhle hře troufnu. Mohu se držet mustru z učebnic HR odborníků, nebo mohu být sám sebou. Vše může být podfuk a zároveň to všechno může být svatá pravda. Kdo se v tom vyzná? Pořád je to však JEN moře keců. Je s podivem, že často to stačí k tomu, aby si druhá strana udělala ten SPRÁVNÝ názor.

Nakonec je to ale stejně jedno. To vše je totiž jen předehrou k závěrečné scéně. To podstatné se odehraje ve chvíli, kdy na konci pohovoru padne částka, kterou je potencionální zaměstnavatel ochoten vytáhnout z kasičky (okousané bubákem ekonomické krize) za služby potencionálního zaměstnance. Nechápavý výraz ve tváři uchazeče, povytažené obočí v obličeji ředitele, cukání koutků šéfa personálního oddělení, pootevřená ústa, nepatrné pohození hlavou, upřený pohled, zachvění ramen - to vše prozrazuje na aktéry této partie víc než jakákoli slova, víc, než dokáže odhalit jakákoli příručka či učebnice.

Zdvořile jsme se rozloučili. Jsem zvědav na další partii.