Jak jsem v sobě objevil obyčejného člověka

Včera jsem po příchodu domů zaznamenal na zánovní rohožce před naším panelákovým bytem podivný novotvar hnědé barvy a podezřelé konzistence. Hádáte dobře - nebyl to kakaový termix.

Nejsem žádný podivín. V dopoledních hodinách chodívám obvykle do práce a k večeru se vracím domů. Když to zvládnu, jdu si ještě zaběhat do lesa. Jednou za čas provedu defragmentaci mozku a pořádně se zliju litry plzeňského piva s kamarády v hospodě.

Na měřiči ješitnosti mi ručička ukazuje hluboko pod hodnotu „Václav Klaus“, ale dost vysoko nad rysku s nápisem „Ježíš Kristus“ - prostě někam mezi průměrné pacienty mužského pohlaví. Že bych byl prototypem Paroubkova „obyčejného člověka?“

Ale dál. Kolektivní aktivity, ať jsou to sporty nebo davová shromáždění na podporu jakýchkoli požadavků či ideologií, oslavy výročí, veřejné popravy případně defenestrace, sleduji pouze v televizi. Ve své obyčejnosti sbírám po psovi výtrusy a nadávám na sráče, kteří na to kálejí. Navzdory takto nepoetické činnosti se považuji za člověka až přehnaně romantického.

I když nejsem typem vyrovnaného a věčně usměvavého Buddhy, obvykle si dokážu zachovat chladnou hlavu i v situacích, kdy ve mně bublá láva „spravedlivého“ hněvu. Také jsem snílkem, který si, i přes to, co denně vidí kolem sebe, namlouvá, že lidé k sobě mohou být slušní a poctiví (aspoň občas).

Nemám rád politiky, policajty, kazatele a duchovní vůdce, upjaté dámy a bdělé občany, z nichž se v horších časech stávají kolaboranti a konfidenti, případně strážci zákona a obecní morálky. Nejsem diplomat, takže většinou rychle poznají, že jimi opovrhuji.

To všechno o sobě vím díky sebeanalýze. Sebeanalýza prý nutí nepoctivce k ještě většímu sebeklamu. Protože jsem však člověk poctivý, dovádí mě „pouze“ k návalům beznaděje. Veškeré hloubkové sebepoznání ovšem dokázal přeorat jediný okamžik - moment, kdy jsem před futry bytu našel hromadu sraček.

Možná jsem se měl narodit v jiné době a na jiném místě. V jiném světě. V zemi, kde lidé své zvířecí mazlíčky nenechávají srát na cizí rohožky. Nebo v zemi, v níž (pokud se takové „neštěstí“ přihodí) majitel provinilého čokla zazvoní u dveří, omluví se a nadělení promptně uklidí. Nic takového se nestalo.

Cosi ve mně prasklo. Nepřítomně jsem civěl pod nohy a stával jsem se někým jiným. Než jsem strčil klíč do zámku, představil jsem si, že jsem polonahým pygmejským lovcem nepoznamenaným civilizací a hroty mých šípů, napuštěné prudkým jedem, se zabodávají do zhovadilého majitele původce této střevní kalamity na našem prahu. Ano, máme to v sobě… Chceme krev a pomstu a spravedlnost.

V reálném světě se nic takového nestalo. Protože jsem jen obyčejný člověk, zmohl jsem se pouze na obligátní: „A do prdele!“ Velký Předseda by ze mě měl radost…