Jak jsem se díky blogu málem zapojil do kampaně

Plplplplplplplpl! Plplplplplplplpl! Zvoní mi telefon. Na displeji neznámé číslo. „Kvasňa,“ štěknu do mikrofonu. Na druhé straně je chvíli ticho. Za pár vteřin se ozve: „To je pan Kvasnička?“

„Kdo volá?“ ptám se.

„Dobrý den, pane Kvasnička, jmenuji se Bublemugle Vidlepidle. Máte na mě maličko času?“ zazní ze sluchátka.

Nemám rád lidi, kteří používají slovní spojení „maličko času“ a nenaučili se skloňovat jména. Snad za to může trauma, způsobené učitelkou češtiny ze základní školy, jež se mne pokoušela v osmé třídě během branného cvičení s maskou na obličeji zneužít v improvizované plynové komoře, možná jsem prostě hnidopich, který se pořád jen snaží hledat na jiných sebemenší chybičky, aby si dokázal, že je něco víc než oni. Zkrátka, když už někoho oslovuji, tak si ho pěkně mluvnicky ohnu. Už už jsem proto hodlal dotěrného dealera, ať už mi hodlal nabízet nejlepší telefonní kredit, pár akrů půdy na odvrácené straně Měsíce nebo posmrtný život, odpálkovat do patřičných mezí jako golfový míček jedničkou železem, ale než jsem stačil odpovědět, znovu zašveholil medovým hlasem.

„Mám pro vás zajímavou nabídku. Nechcete pro nás pracovat?“

Odpal jsem si na poslední chvíli rozmyslel a imaginární hůl švihla do prázdna.

„Pracovat? Pro vás? To znamená pro koho?“ zareagoval jsem trochu zaskočeně.

„Pro naši stranu – VBKL,“ on na to.

Politika! Politika? To se mi asi jenom zdá...

„Jak jste na mě, proboha, přišli? Kdo vám dal telefonní číslo. Nestojím o práci pro ŽÁDNOU politickou stranu,“ ostře jsem vybafl do telefonu.

„Nezlobte se, pane Kvasnička, my jsme si před časem všimli vašeho blogu a moc se nám líbí, jak píšete. Nechcete nám pomáhat s propagací? Víte, my jsme si vás tak trošku prolustrovali a víme, že jste zodpovědný a kreativní člověk. Přesně takového potřebujeme,“ vychrlila osoba z druhé strany telefonní sítě.

„Prolustrovali?“ zalapal jsem po dechu. „Jak to, sakra, myslíte?“

„Nebojte se, jenom jsme si o vás zjistili pár informací, například od bývalých zaměstnavatelů. Nic nezákonného. A my bychom měli zájem, abyste nám pomáhal s kampaní,“ vede si dál svou Bublemugle.

„S kampaní? Myslíte s řepnou kampaní? To je tak jediná kampaň, do níž bych se zapojil, ale pokud vím, ty doby už jsou i díky vám, politikům, minulostí,“ vzpomněl jsme na dětská léta, kdy do cukrovaru ve městě, v němž jsem vyrůstal, svážely na podzim stovky náklaďáků s vlečkami tuny surovin pro výrobu bílého zlata. Dnes jsou z podniku, i díky podařené privatizaci a skvěle dojednaným kvótám Evropské unie, jen ruiny.

„Vy jste vtipný,“ strojeně se zasmál hlas ze sluchátka. „Víte, my potřebujeme chytlavé slogany. Třeba jak jste psal v tom článku – nikdy se nevzdávej. To bylo fakt dobré.“

„To řekl Churchill,“ pokusil jsem se uvést informaci na pravou míru.

„Čérčíl? Z jaké strany?“

„Ehmm,“ odkašlal jsem si.

„Nebojte se, rozhodně na tom neproděláte. Na propagaci máme vyčleněnou slušnou sumičku. Určitě to bude pro vás zajímavá částka.“

„Poslyšte, pane Vidlepidle (nesklonný tvar),“ rozjel jsem se, abych ukončil hovor. „Pokud jste opravdu četl něco z toho, co jsem stvořil, pak jistě víte že politiky dost opovrhuji. Levici kropím z verbálního kulometu, na pravici, již vnímám jen jako menší zlo, metám granáty a křesťanské pošuky drtím na kaši pod pásy tanků. Asi jste si mě s někým spletl. Jestli ještě jednou zavoláte, budete mít co do činění s hodně naštvaným blogerem. Sbohem!“

Prásk! Jednička železo narazila do míčku plnou silou a odpálila ho směrem ke greenu. Típl jsem hovor a vydýchával překvapení a naštvanost. To víte, mě si jen tak nekoupíte! Hajzlové! Nezávislý bloger přece nebude psát v žoldu nějaké partaje… I když – slušná výplata by se šikla. Nemusel jsem být tak příkrý… No nic, podělal jsem to. Taková šance a já si ji nechám utéct mezi prsty. Sakra! Třeba ještě zavolá… Nevíte o někom, kdo by chtěl píchnout s kampaní? Dám deset procent z honoráře. Nebo patnáct…?

Moment! Plplplplplplplpl! Plplplplplplplpl! Zvoní mi telefon!