Hudební fúze? - Ševče, drž se svého kopyta!

Bude to podobně úchvatné jako precizně vybroušená interpretace skladeb Beatles nebo Queen v podání Královského filharmonického orchestru? Bude to mít nespoutanou energii finské Apocalypticy, drhnoucí severskými smyčci kovově drsné hity Metallicy? Bude to neotřelý hudební zážitek? Nebo jen laciný trik, jak přilákat do sálu lidi? Áááá - modří už jistě vědí, jak zní správná odpověď.

Dramaturgové Filharmonie z našeho krajského města se rozhodli zalaškovat si s populární hudbou a na plakátech se objevil nápis „POP ROCK KONCERT." Pod ním stál slib, že studovaní hudebníci zahrají - mimo jiné - skladby skupin Jethro Tull, Pink Floyd či Deep Purple. Mé rockové srdce si při čtení billboardu několikrát zvesela poskočilo mimo zaběhaný rytmus a dalo tím jasně najevo, že u toho nesmím chybět.

Mám rád kytarové riffy ostré jako skalpel doktora Štrosmajera i jemnou mlhu doprovodných akordů. Líbí se mi dunivé pulsování basy, temné údery kopáku, rytmické břinkání virblu a tříštivý zvuk čínelů. Zkrátka - sound rockové kapely má svoje neoddiskutovatelné kouzlo. A protože kultivovaná souhra symfonického orchestru se může pyšnit magickou podmanivostí, těšil jsem se, že si nechám do uší, mozku i duše napumpovat originální a osvěžující hudební koktejl.

Otvírák od George Gershwina vysříhl soubor na jedničku s hvězdičkou. V očekávání skladeb příštích jsem se pohodlně rozvalil na sedadle. Jenže pak sál potemněl. Ne, nezhasla světla, ale vytratila se žhavá jiskra, kterou měla úvodní skladba. Orchestr metal do sálu tóny country, jazzu i latinskoamerické rytmy, ale chyběla tomu překvapivost v aranžmá a dravost dobře nabroušené zahradní sekačky.

A tak zatímco jsem přišel ochutnat novou delikatesu se speciální omáčkou, dostal jsem krajíc chleba s máslem. Toužil jsem po transfůzi čerstvé hudební krve do žil a místo toho jsem absolvoval klystýr. Hledal jsem smyslně vášnivé souznění dvou různých hudebních světů a našel manželství z rozumu. Čekal jsem sílu, která mě zvedne ze sedadla, a namísto ní mi poletující harmonie ohýbaly hřbet. Těžko hudebníkům vytýkat špatně odvedenou práci. Své řemeslo zvládali slušně, jenže nápoj, který namíchali, měl mdlou příchuť a chyběly v něm kostky ledu.

Utěšoval jsem se, že po přestávce bude lépe. Na řadu přišly skladby od kapel, jež byly plakátovým lákadlem. Ale ať už to byl legendární hit „Another Brick In The Wall", ve kterém se dirigent povzbudivě obracel v refrénu „Hey, teacher..." směrem k divákům a divokou gestikulací je marně burcoval ke zpěvu, nebo skladba od Jethro Tull s výborným sólistou na příčnou flétnu, vždycky tam chyběla ona zázračná energie, která hněte ze směsi harmonických tónů a rytmů to podstatné - Její Veličenstvo Hudbu. Naneštěstí ani závěrečný lok servírovaného lektvaru, podávaný pod počeštěnou značkou „Dým nad vodou", nevalnou chuť tohoto muzikálního moku nevylepšil.

Přesto lidé odměnili filharmoniky potleskem. Kdosi v jedné z předních řad povstal, otočil se směrem do hlediště a vyzývavě plácal dlaněmi jako člen ÚV KSČ(M) na sjezdu strany. Postupně se váhavě zvedli téměř všichni posluchači. Všiml jsem si toho už mnohokrát - například po divadelních představeních. Je zvláštní, jak lehce lze degradovat nejvyšší možné vyznamenání, jak snadné je povýšit průměr na výjimečnost. Co by asi titíž posluchači provedli po vystoupení Royal Philharmonic Orchestra? Vzlétli by ke stropu a zářili uznáním jako radioaktivní světlušky od Černobylu? Vrhli by se na členy souboru a radostí je nosili na ramenou?

Odcházel jsem s rozpačitými pocity. Muzikantům nešlo upřít profesionální um i snahu, přesto jejich počínání nevyústilo v očekávaný hudební orgasmus. Nakonec - o to možná ani tak nešlo. Vždyť sál byl téměř plný a zjevně dorazili i lidé, kteří zvuk symfonického orchestru znají jen ze soundtracků k přihlouplým americkým filmům. Akce tedy zřejmě splnila svůj popularizační účel.

Jistojistě bych z koncertu, během něhož by zněly skladby Mozarta, Brahmse nebo Beethovena, mířil domů s hlavou v oblacích. Jenže tentokrát jsem po návratu do vyhřátého bytu zasunul do přehrávače album "Machine Head" od Deep Purple a při poslechu britských hardrockových kumpánů mi bůhvíproč vytanulo na mysli staré české rčení: „Ševče, drž se svého kopyta..."