Hokejový titul aneb “Čekání na další zázrak“

Co se týče mě, spíše inklinuji k rozvážnějším analýzám než k euforickým výbuchům nadšení, a to i ve chvíli, kdy český hokejový tým vytěží nečekanou zlatou medaili na světovém šampionátu. V zisku titulu mistrů planety však shledávám jisté cenné prvky vhodné pro menší intelektuálské zamyšlení.

Většina nejlepších českých hráčů prý start na šampionátu v Německu odmítla. Ať už je k tomu vedlo cokoli, reprezentovat není jejich povinností. Patetická definice tvrdí, že účast v národním týmu je především ctí. Ale každý to může vidět jinak, tak proč rozdílný náhled na věc nerespektovat? Prostě nepřijeli, takže slovní extempore Jaromíra Jágra o líbání hýždí po blamáži s Norskem bylo naprosto zbytečné.

Na vrcholnou akci směr Deutchland tedy vyrazila skupina podceňovaných, kteří si toto označení pojistili po prvních zápasech, v nichž moc hokejového umění nepředvedli. Upřímně – kdo by po duelu se Švýcary vsadil na českou reprezentaci byť jen pověstnou zlámanou grešli?

Jenže občas se stane zázrak. Bůh zapne znenadání mixér a to, co se zdálo jasné jako srpnové nebe, přehlednější než zdejší krajina z vrcholu Řípu, zřetelné jako bradavice na tváři Velkého Předsedy a předvídatelnější než průjem po požití více než malého množství třešní, rozmašíruje na kaši, ze které vytvoří cosi úplně nového. Pro někoho to může být nechutný rozbředlý blaf, pro jiného osvěžující koktejl. V případě českého týmu se hokejový Pánbůh trefil do druhé možnosti.

Co se stalo, že se odepisovaná parta málo známých hráčů prokousala až do finále, kde nakonec přehrála i favorizovanou Sbornou plnou hvězdných jmen? Na první pohled to vypadá jako hollywoodský slaďák o protivenstvích osudu s překvapivě šťastným happy endem, ale budeme-li věcní a pragmatičtí, můžeme hovořit o atributech, které nakonec český celek dovedly k triumfu: vůle, odhodlání, odvaha, skvělý brankář, bojovnost a pořádný kus štěstí… Budiž, těžko to popírat. Ale chceme-li být upřímní, musíme uznat, že titul mistrů světa není nic jiného než nefalšovaný zázrak.

Zázraky se stávají zřídkakdy (jinak by to ani nebyly zázraky), ale o to větší moc mají – i sebefrustrovanější člověk díky nim začne věřit, že se nasměrovaná kola osudu ve výjimečných případech mohou smeknout a situace, která vypadala bezvýchodně, se změní v okamžik triumfu. Tak vzniká naděje.

Stejně jako byly rozdané karty na hokejovém mistrovství světa, jsou podle všech prognóz rozdané i v českých volbách. Podle průzkumů veřejného mínění má zvítězit populismus a zadlužování země nad racionálním myšlením a střízlivostí. Podle předpovědí politologů by mohl být příštím premiérem Jiří Paroubek - symbol mocichtivosti a totalitního myšlení i praktik. Ano, podle předvolebních odhadů je všechno víceméně jasně nalajnované. Můžeme se s tím smířit, může nám to být ukradené nebo můžeme věřit v zázrak. Doufat, že se stane cosi nečekaného, něco, co rozmetá všechny předpovědi na cimprcampr. Tak jako jsme to viděli na hokejovém šampionátu v Německu.