Hledám práci aneb „Chcete mě?“

Už pár měsíců pročítám inzertní časopisy a brouzdám na serverech s nabídkami zaměstnání. Vpíjím se očima do jednotlivých anoncí a marně hledám náznak spásy. Cítím se opomíjený - skoro zbytečný. Kde jsou ty časy, kdy jsem bez reptání (a často dokonce s potěšením) pracoval během víkendů a státních svátků?

Civím do ekonomických rubrik. V hromadách statistik, analýz a předpovědí, jež jsou podobně veselé jako vytí vlků na měsíc, si renomovaní manažeři, ministři, členové správních rad, významní obchodníci a konzultanti, uznávaní odborníci i burzovní spekulanti s milionovými ročními příjmy myjí vzájemně hlavy a se starostlivými výrazy ve tvářích nešetří chmurnými vyhlídkami do blízké budoucnosti. Fráze typu „deficit státního rozpočtu" nebo „vzrůstající míra nezaměstnanosti" už zevšedněly natolik, že jim obyčejný smrtelník přestal přikládat význam.

Zaměstnavatelé svalují vinu na málo produktivní a přeplacené zaměstnance a ti zase na zaměstnavatele, v nichž vidí jen kapitalistická prasata, která si chtějí za každé situace pořádně namastit kapsy. A ekonomika zatím dál připomíná potápějící se loď, kterou už dokonce opouštějí i krysy...

Když jsem se před půl druhým rokem, napůl dobrovolně a napůl z nezbytnosti, postavil pracovně na vlastní nohy, nečekal jsem, že půjde o bezstarostnou procházku v rozjuchaném prvomájovém průvodu. Tušil jsem, že mě čeká balancování na úzké a vratké lávce nad hlubokou propastí, ale protože jsem věřil svému smyslu pro rovnováhu, vlastním schopnostem a zkušenostem, pověsti poctivého pracanta, bezbřehé kreativitě a síle chlapa v nejlepších letech, nedělal jsem si s budoucností hlavu. Pocit svobody a možnost být svým pánem přece stojí za trochu nejistoty.

Dnes, rok a půl poté, mám pocit, jako bych stál na konci své pracovní kariéry. Valím v úžasu oči na neutěšený výpis z bankovního účtu a snažím se odpovědět si na otázku, kde jsem udělal chybu. Je to náhoda? Jde o jeden z těch poťouchlých vtípků, kterými nás zasypává čtverácký Osud, známý svým zvráceným smyslem pro humor, aby se pak válel smíchy po zemi? Nebo odráží má současná situace zákon akce a reakce - příčiny a následku?

Čas se teď vleče jako vyučovací hodiny na základní škole. Další mizerný den. Další ze série mizerných dnů... Nechci si stěžovat. Mizerné dny už mám v malíčku. Jako bledý trosečník háže skleněné láhve se vzkazy do rozbouřeného moře, tak vrhám desítky emailů s pracovním životopisem coby volání o pomoc do zpěněných internetových vod. Jako když kosmonauti z Apolla 13 poslali směrem k Zemi vzkaz „Houstone, máme problém", stejně letí do éteru má telefonická oznámení v podobném duchu. A pořád žádná záchranná loď na obzoru...

Tak, jako zamračená obloha umí pořádně zkazit radost z pozorování zatmění slunce, jako hřib hořčák znechutí i tu nejlepší houbovou smaženici, jako nevíra ve vlastní síly a schopnosti dokáže přinutit davy ubožáků k víře v programy politických stran, stejně tak může dlouhodobá absence pořádné práce zašlapat sebevědomí zdatného a talentovaného jedince, byť je stokrát přesvědčen o svých silných povahových vlastnostech či dostatečném důvtipu.

Ještě poměrně nedávno jsem věřil, že si sám, pomocí vlastní imaginace, vytesám z kamene svou nezaměnitelnou pracovní identitu, jež nebude postrádat znaky překvapení a legrace. Bránil jsem se tomu, abych ji splácal z hliněných, nepálených cihel kohosi jiného, jak je to obvyklé. Teď tady sedím, sice s hlavou plnou nápadů a fantazie, ale bez kamene i bez cihel, a křičím do světa: „Chcete mě?"