Haló, tudy se jde do RaJe?

Na stole mi přistálo cosi, co bylo v jídelním lístku inzerováno jako pizza. Zuhelnatělé černé okraje rámovaly průměr, který se měl ke garantovaným 32 centimetrům asi tak, jako délka penisu průměrného příslušníka bílé rasy k nádobíčku afroamerického pornoherce. Místo avizované šunky se mi z povrchu chechtal salám a - jeden, dva, tři, čtyři, PĚT! - zmrzačených kousíčků čehosi, co by se snad napůl nevidomému strávníkovi mohlo jevit jako žampiony. Ještě než obstarožní servírka s velkým zadkem a poprsím stačila prchnout z mého dosahu, vznesl jsem chabou stížnost na kvalitu dodaného pokrmu.  

„Ale stůl jsem trefila, ne?" ušklíbla se, natočila ke mně gigantické pozadí a sebevědomě odpochodovala přes lokál, nechávaje mě zírat na vlající dlouhou sukni a masitá lýtka.

Nožem, který už takřka postrádal potřebné pilovité zoubky, jsem s maximální opatrností vypreparoval několik méně toxických kousků, jež působily alespoň částečně poživatelně, a zaplnil jsem hladový žaludek těstem, salámem a žampionovou hmotou, nad níž by mykologové nejspíše provedli exorcistický obřad. Číšnici s přebujelými oblinami jsem ještě jednou přednesl svůj protest, sklidil jsem však jenom pokrčení mohutných ramen. Zaplatil jsem na korunu přesně a pláchl na čerstvý vzduch.

Jsou věci, které mě, otrlého cynika, dokážou občas příjemně překvapit. Například pět let starý mobilní telefon nokia. Nejenže vydržel nespočet tvrdých pádů a sadistické uživatelské zacházení, ale k mému nekonečnému údivu dokonce rozdýchal i plnohodnotné vyprání v pračce - a dodnes poslušně plní svou funkci otroka! Nebo boty mizuno, ve kterých vyrážím běhat. Za necelé tři roky přeskákaly přes lesní kořeny, po štěrku i po asfaltu, za sucha i deště, přes dva tisíce kilometrů, a kupodivu zatím stále nejeví známky rozpadu. Těžko tomu věřit...

Na druhou stranu jsou věci, které mě, otrlého cynika, neustále udivují. A to i přesto, že se opakují tak pravidelně jako menstruace zdravé osmnáctileté mažoretky.

Nově otevřená restaurace se blýskne chutným jídlem, usměvavou a příjemnou obsluhou i příznivými cenami. Pekárna, která se etabluje na trhu, sází na pulty excelentní dobroty, aniž by škudlila na surovinách. Zaměstnanci čerstvě otevřeného fitcentra se starají o hekající a funící zákazníky lépe než o své psí mazlíčky a ve sprše se není třeba obávat infekce lepry nebo černého moru.

Ač otrlý cynik, přiznávám se k bezbřehé naivitě, jež bezesporu pramení z pohodlného konzervatismu. Najdu-li podnik (pekárnu, fitcentrum, autoservis, pohřební ústav), jež uspokojí moje - poměrně nevelké - nároky, jsem mu věrný jako pes Goro své adolescentní Reiko.

Jenže scénář je dost často stejný. Po nějaké době se z útulné restaurace stane podnik, připomínající součást někdejšího Paroubkova socialistického impéria s názvem RaJ, a mě místo mírně neohrabané, leč roztomilé a sympatické servírky, obsluhuje protivná babizna, která se mi společně s novým kuchtíkem mstí za svůj zpackaný život odporným blafem. Ta nejchutnější vánočka s mandlovým posypem z mé oblíbené pekárny je najednou jen poloviční a jaksi ošizená o podstatnou část posypových ingrediencí. V autoservisu, ve fitcentru, všude je to podobné... Pak sedím ve zvláštním stavu zmatení mysli (který se až příliš nápadně podobá tomu, jež následuje po požití halucinogennních látek) a přemýšlím, proč nic nefunguje jako dosud. A podivuhodně sklíčený prostomyslně čekám, že někdo přijde, poplácá mě konejšivě po zádech a řekne: „Sorry, chlape, víme, že jsi náš věrný zákazník, víckrát se to nestane."

Jenže smrti bych se asi dočkal dříve... V takovýchto chvílích pak nezbývá nic jiného, než rozverně říci - Adiós, estúpidos! - a jít o dům dál.

A ejhle! Našel jsem novou, přívětivou pizzerii! Vaří a pečou v ní skuteční Italové a dělají to vážně skvěle! A milá, přátelská servírka má pod pravým okem vytetovanou slzu, což působí přinejmenším tragikomicky. Chtěl bych si položit otázku, jak dlouho tu udrží nastavenou laťku, ale proč si kazit chuť u skvělého jídla? Znovu opráším důvěru prosťáčka, při placení složím kompliment kuchaři i obsluze, pustím pár korun navíc a budu sám sobě přát, ať jim to takhle vydrží co nejdéle...