Haf! aneb „Nikdy se nedávám do řeči s cizími psy“

Když své pocity přetavím do verbální podoby, s minimální řečnickou invencí, ale s hlubokým přesvědčením, ze sebe vypravím: „Haf!“

Bloumám zmrzlým městem. Prochodil jsem dvě hodiny. Za pět minut bude čtvrt na tři. Všude stejný obrázek. Sníh mezi domy září jako andělská křídla, bělostné perutě jsou však označkované žluto-oranžovými terči psích chcanků a hnědými body výkalů.

Proti mně kráčí obézní panička. Na vodítku před ní cupitá malé zvířátko, zabalené do čehosi, co barvou připomíná zvratky z maďarského guláše. Jakmile mě spatří, pustí se to komické stvoření do zuřivého, uši drásajícího poštěkávání.

„Fifinko! Fuj!" sděluje dáma svému čtyřnohému miláčkovi, co si o mně myslí.

Psík se však nedá zastavit. Po celou dobu, kdy kolem něho procházím, se může zbláznit a div nevychrstne na chodník své křehké hlasivky. Zatímco jdu dál, kladu si otázku, proč jsou většinou ti nejslabší a nejsměšnější zároveň i nejvíc neurotičtí a agresivní.

Kráčím kolem řeky. Zahýbám na most. Na několika nezamrzlých metrech vodní hladiny plave asi tucet kachen. Shora na ně milenecký pár sype vločky z kousků rohlíků, které ptáci okamžitě zpracovávají zobáky a občas o nějaké sousto mezi sebou divoce zápasí. U zábradlí stojí starší paní. Drží v náručí yorkšíra.

„Ňo podívej še, Lešínko, jak ty kačenky pěkně žobkají lohlíčky," šišlá na pejska. „Ťaky byšme už něco papkali, že?"

Zapadám do obchůdku za řekou, abych si koupil půlku chleba a pár deka salámu k večeři. Jakási důchodkyně se tam právě dostává do ráže a stírá asi třináctiletého kluka. Prý do ní šťouchl loktem a ona upustila a rozbila sklenici, kterou zrovna držela v ruce.

„...nevycválanče, co tě to doma učí," slyším megeru, jak se rozkřikuje na rozpačitého teenagera, klopícího oči k zemi. „To pěkně zaplatíš! No to by se ti líbilo, jenom tak odejít, smrade."

Přibíhá vedoucí, uklidňuje stařenu se slovy, že se nic nestalo. Chlapec rudne a chvatně opouští krám. Penzistka se ještě několik minut hlasitě dožaduje pozornosti ostatních zákazníků a stěžuje si na „příšernou mladou generaci."

Z obchodu vycházím jen chvíli poté, co se odporoučela i semetrika. Ta zatím od dopravní značky odvazuje pudlíka a nahlas mu vypravuje svou verzi toho, co zažila během nákupu. Slyším jen útržky.

„...sopláň jeden... a nikdo se mě nezastal, Benynku... No ano, já vím, že ty bys mi pomohl...," žvaní ta fůrie, sklání se a líbá čokla na čumák. Zhnuseně utíkám pryč.

Sotva přijdu domů, v bytě nade mnou začne ňafat čivava.

„Ticho! Slyšíš! Ticho!" křičí na ni sousedka.

Vyhlížím z okna. Vidím, jak se před barákem vesele honí dva labradoři a radostně blázní ve sněhu. Jejich přátelské dovádění kontrastuje s chováním jejich pánů, kteří stojí mlčky pár metrů od sebe, jako by se ani neviděli.

Napadá mě, že začátek milénia je vážně podivný čas. Doba, kdy ženy pohrdají muži a chlapi se cítí být podvedeni ženskými, doba, kdy se lidé bojí příslušníků svého vlastního druhu a raději hovoří se psy. Mluví na své ratlíky, jako by jim ti chlupatí živočichové snad rozuměli. Inu, proč ne? Je to přece jednodušší, než komunikovat s lidmi. Psi neodporují, přátelsky vrtí ocasem, jsou vděční za pohlazení a nehádají se. A občas pokoušou souseda, kterého nemáme rádi...

„Co jsem ti říkala Betyno? Že nemáš běhat na silnici!"
„Až přijdeme domů, uděláme si baštu a mrkneme se na telku, Alíku."
„Maminka má pro tebe dáreček, miláčku..."

„Haf!"