Gympl – film, který z vás sprejery určitě neudělá

Přítelkyně mě vytáhla do kina na nový film Tomáše Vorla mnohoznačně nazvaný Gympl. Proč ne, říkám já, nostalgicky zavzpomínám na veselá středoškolská léta, snad se v některé z postav poznám, ztotožním se s ní a možná, kdo ví, s ní o nějaký ten rok omládnu. Jelikož jsem si nestihl před odchodem do biografu přečíst žádnou recenzi, byl jsem před představením připraven jako onen příslovečný čistý list papíru, abych vstřebal vše, co mi film může nabídnout. Pohříchu toho však zase tak moc nebylo.

Kino bylo docela slušně zaplněno, české filmy holt pořád táhnou a díky bohu za to. Má přítelkyně mne však nepřipravila na to, že budu ze všech stran obklopen třinácti až patnáctiletými dívčinami, které tvořily snad osmdesát procent publika. 

Ševelící dívčí hlasy, šustící pytlíky s brambůrkami a pípající esemesky tvořily kulisu trailerů k filmovým novinkám, jakmile se však na plátně objevil Jiří Mádl, děvčice zatajily dech a veškerý ruch ustal. Dialogy na plátně už přerušovaly jen občasné výbuchy smíchu. 

Pro ty, kteří o filmu znají asi tolik, kolik jsem věděl já před několika hodinami, jen stručně nastíním hlavní atributy příběhu. Dvojice gymnazistů Pavel a Petr ulítává na nočním sprejování v pražských ulicích. Každý z nich sice vychází z naprosto odlišného sociálního prostředí, nástřiky tagů na zdi, komíny a vagóny je však spojují asi tak stejně jako nepravidelná docházka do školní budovy. 

Učitelský sbor, v čele s ředitelkou (Eva Holubová), patří spíše za zdi blázince než před tabuli. Není divu. Povedená třída, z níž se rekrutují mistři nástěnných čmáranic, by dokázala připravit o rozum i legendami opředeného Igora Hnízda. Pokud obraz, který film podává o stavu středního školství u nás, odpovídá jen z poloviny skutečné realitě, pak lituji všechny, kdož zasvětili život vzdělávání dospívající generace.  

Ale dost mentorování. Středobodem filmu je „graffiti generation“, která saje nektar života plnými doušky, kašle na všechno, co uznává generace rodičů a nepřemýšlí o zítřku. Proč ne. Z mého pohledu zajímavější je však druhý plán filmu, který útržkovitě sonduje život rodičů filmových gymnazistů a jejich kantorů. 

Obě generace mají něco společného. Jsou totiž ztraceny. Ta mladší, protože nenašla své místo na zemi a musí se tudíž vymezovat proti vší konformnosti, ta starší pro svou beznaděj, vyčerpanost každodenním stereotypem a bezvýchodnost svých životů. Nic na tom nemění sociální podmínky, ve kterých žijí. 

Gympl je i není komedií. Ta sranda, kterou nabízí, mě však trochu škrábala v krku. Pravda, dcerky na sedadlech kolem mne se smíchy mohly potrhat, ale skoro všechny fóry, které měly rozbouřit sál, postrádaly originalitu a člověk spíš přemýšlel, kde už na cosi podobného narazil. Snad nejpovedenější a nejhumornější postavou byl věčně zhulený mladík s bubínkem, žijící ve svém kouřovém světě. Právě jeho hlášky dokázaly rozjiskřit plátno. 

Samostatnou kapitolou jsou herecké výkony. Eva Holubová, Jiří Schmitzer, Milan Šteindler, Zuzana Bydžovská či Jan Kraus, ti všichni odvedli standardní práci a Jiří Mádl s Tomášem Vorlem mladším ze svých černobíle napsaných postav asi víc vytlouct nemohli. Zbytek působil křečovitě, nepřesvědčivě a místy skoro trapně. 

Jasně, chápu, tenhle film nebyl určen pro mě. Asi proto jsem při něm nemohl omládnout, jak jsem si to maloval, než v sále potemněla světla. Bohužel.