Globalizace? A co třeba takhle…

Před deseti dny jsem vložil na  tento blog mapku a počítadlo ze stránek geovisit.com. Sliboval jsem si od tohoto kroku něco statistických informací o počtu čtenářů mých článků a především o jejich geografické poloze. Mělo jít jen o běžné šmírování, které již na internetu zcela zdomácnělo. Více než ukojení svého zvráceného voyerského pudu, jsem neočekával. Zvláště ne dobrodružný výlet po celé planetě.

Po uveřejnění prvního článku s aktivovaným počítadlem jsem se kochal blikajícími zářícími kolečky na mapě světa jako závislý gambler civící na rotující válce výherního automatu. Devadesát procent  z nich svítí na území České republiky. Pochopitelně vede hlavní město, s velkým odstupem následuje Brno a Ostrava. Dál už je to více méně vyrovnané.

Fascinující jsou tečky, které pableskují mimo státní hranice. Některé si dokážu, možná trochu nelogicky, vysvětlit tím, že v dotyčném městě někoho znám. Birmingham – to je jistě Magdalenka! Rio de Janeiro – to může být Andrea. Amsterdam – že by Andrea II? Vídeň – Andrea III… Tady si neodpustím upozornění všem nastávajícím rodičům – pořádně si rozmyslete, jaké jméno dáte své holčičce. Jak vyplývá z výše uvedeného skromného výčtu, Andrejky jsou dost do větru…

A pak jsou tu tajemná místa, kde neznám živou nohu (natož nějakou Andreu) – Írán, Palestina, Angola, Izrael. Jihoafrická republika... Tady se roztáčí parní kola mé imaginace.

Představivost je dvojsečná zbraň. To nebezpečnější ostří, jež podřezává krky, znají dobře žárlivci, jejichž fantazie se spojuje s vlastnickými nároky a dokáže vykonstruovat nebetyčné pitomosti. Ta užitečnější strana obrazotvornosti může tvořit nové světy. V mém případě při pohledu na exotické destinace modeluje města, krajiny či osoby, které se právě těžce prokousávají rozvitými souvětími mé přespříliš květnaté mluvy.

Zhruba dvacet minut po uveřejnění článku proto mžourám do počítače na mrkající tečky a sním (možná, že právě teď vás mám v merku). RSS čtečky jsou úžasným vynálezem, což může potvrdit každý, kdo je využívá. Díky mapce geovisit.com teď už vím, že mám věrného příznivce až u severního polárního kruhu, v krajině, kde je v tomto ročním období po většinu dne (i noci) tma jako v cigánském měchu – v norském městě Bodø. Vždy do několika minut po aktivaci článku se vysoko na severu Evropy rozzáří žlutý puntík jako námořní maják.

A já si téměř bez dechu říkám - je tady! Ta dochvilnost! Je to skoro vzrušující! Mladá hezká holka? Starý ošklivý chlapík? Nebo naopak? Kdo to, sakra, je? Jak vypadá? Kolik má let? Otázky, na něž naráží rozbouřený příboj fantazie jako na tvrdé útesy nepoznatelného, rozbíjí se o ně a nechává za sebou jen pěnu a tříšť tisíců eventualit.

Možná že je to jen výplod mé blouznící fantazie, kdo ví, ale pokud tomu tak není, volám z plných plic až do chladné Skandinávie: "Ne, nechci vědět, kdo jsi, příteli (či přítelkyně) z temného okraje zimního království! Nechej mě žít ve sladké nevědomosti! Neprozrazuj mi nic ze své identity. Dovol mi nadále snít o cizích, nepoznaných krajích s vědomím, že kdesi v dálce existuje spřízněná duše, která se hlásí v podobě jiskřící hvězdy na mém monitoru…"