Generální úklid paměti aneb „Poprvé“

Je to už hezká řádka let. Jestlipak bys mě poznala? Máš ještě pořád moji fotku z maturitního tabla? A dopisy na bílém papíře s vlepovanými obrázky? A všechny ty naivní verše, co jsem ti psal? Kdybys v telefonu slyšela můj hlas, věděla bys, že jsem to já?

Foto: David Bergman Někdy si na tebe vzpomenu. Na dny smíchu, vína, poezie a růží. Na čas, kdy neexistovaly žádné zítřky. Na dobu, kdy „lítost" byl jen výraz ze slovníku cizích slov - citová rezerva pro budoucí časy. Vše, co jsem tehdy chtěl, jsi byla ty.

Jsme o dvacet let starší. Jak se to, sakra, mohlo stát? Jakpak se má manžel? A co děti? Našla sis někoho, kdo ti dal pocit jistoty? Jsi šťastná a spokojená?

Ne, nechci tě pozvat na kafe. Netoužím po tom, vidět tvou cizí a zestárlou tvář pod nánosem make-upu. Stačí mi zčeřené vlny vzpomínek, jež jednou za pár let doráží na břehy mé paměti jako mořský příboj, který jsme spolu nikdy neviděli.

Byli jsme tak nezkušení a pošetilí. Teď jsme dospělí. Vlastně jsem se vůbec nezměnil. Pořád jsem ostýchavý a nesmělý. Někdy se vztekám a křičím. Počítám, že jsme si nikdy nebyli souzeni. Občas si však vzpomenu na tu tichou noc, kdy za okny padal studený déšť a já jsem se poprvé chvěl ve tvé náruči...