Fandím bohatým aneb „Elita není sprosté slovo“

Bývaly doby, kdy naše provinční krajská aglomerace byla právem označována za hlavní město podnikatelů. Nakonec, proč ne, když ten nejznámější z nich šoupnul do pohodlných bot špinavé nohy půlky světa. Jenže časy se mění a dnes je naše krajská megapole vším, jen ne městem podnikatelů (i když jeho politická reprezentace se bláhově snaží namluvit zbytku země, že tomu tak stále je).

Oranžové, rozšklebené slunce se už nakvašeně sklánělo za vrcholky kopců, když jsem si to svištěl svou Kojotou z pravidelného podvečerního běhání na Tlusté hoře. Po deseti odmakaných kilometrech vždycky vypadám jako zmučený Kristus, potící se ve výhni Golgoty. Po vyholené lebce mi stékají pramínky štiplavého potu, na čele a na spáncích vystupují a tepou žíly silné jako tkaničky z bot legendárního arciševce, obličej by svou nachovou červení mohl odkazovat na geny apačských předků. Na křižovatkách si mě zvědavě a s bázní prohlížejí řidiči sousedních vozů. Matky, přecházející po přechodech před kapotou mého auta, ustrašeně zakrývají svým dětem dlaněmi oči. Nábožensky založení spoluobčané se křižují a líbají zlaté prsteny zařezané do masitých prstů.

Frčím si to po Štefánikově ulici. Přede mnou padají na semaforech samé zelené. Že by nějaký lobbing toho ňoumy Bursíka? Strouhnu to doleva směrem k divadlu. Zelená vlna funguje. Dost možná, že na všech příjezdových cestách ke křižovatce... Jak jinak si vysvětlit, že z protisměru odbočuje ve stejnou chvíli do totožného jízdního pruhu nablýskaná audinka (věřili byste, že systém automatických oprav wordu z ní udělal Aninku?) se zlínskou espézetkou? Dupu na brzdu a opírám se do klaksonu. Před nosem mi proletí černé fáro za milion. Z otevřeného okýnka na mě anabolickými steroidy zformovaný mladík (s výrazem, připomínajícím Johna Demjanjuka v nejlepších letech) vystrčí napružený prostředník.

Aby nedošlo k nedorozumění. Nemám nic proti majitelům drahých a nablýskaných auťáků. Necítím zášť k těm, kteří si mohou každé dva roky koupit vůz, jehož cena by pokryla několik pětiletek mých příjmů. Nevím, co je to závist a vážně JSEM přející člověk. Dokonce si myslím, že bohatí jsou jednou z nejvíce diskriminovaných menšin na téhle planetě. Kdekdo v nich okamžitě vidí zloděje, podvodníky, lumpy, tuneláře, grázly a mafiány. Kdekdo je skrytě nebo otevřeně nenávidí, protože jim potají nebo otevřeně závidí. Tohle ovšem není můj pohled na svět. Mám pocit, že mezi bohatými je stejně velké procento gaunerů a blbů jako mezi chudými či mezi spořádanou střední třídou společnosti.

Bohatí jsou navíc elitou každé země a elity bychom si měli hýčkat. Ne, "elita" rozhodně není sprosté slovo. Elita může pozvednout masy pod sebou k výšinám, na něž by se vlastními silami neměly šanci vydrápat. Skutečná elita má moc tyto masy povýšit nejen materiálně, technologicky nebo finančně, ale také kulturně či dokonce morálně. Jenže žijeme v sociálně pokřiveném, schizofrenním světě, ve kterém se začala chudoba takřka automaticky ztotožňovat se ctí, žijeme ve světě, v němž elitou národa, bohužel, nejsou ti bohatí.

Třetí americký prezident Thomas Jefferson svého času prohlásil: „Existuje falešná aristokracie, těžící z rodového jména, majetku a zděděného bohatství. Zároveň ale existuje skutečná aristokracie, která je založená na inteligenci, schopnostech a poctivosti."

A tady je ten zakopaný Alík. Pleteme si pojmy s dojmy - v tom to je. Namísto „bohatý" bychom často měli říkat „zbohatlík." Zatímco ti první JSOU skutečnou aristokracií, ti druzí jsou jen partou namyšlených křupanů, kteří se vzájemně utvrzují ve falešné iluzi, že mezi elitu patří. V extralize buranů možná hrají o čelo tabulky, ale mezi skutečný výkvět společnosti to mají dál než k trojhvězdě Alfa Centauri.

Fandím bohatým! Vážně bych si přál, aby jich po světě jezdilo v nablýskaných audinách daleko víc. Moc bych chtěl, aby mezi slovy „bohatý" a „elita" bylo rovnítko, aby se staly synonymem. A toužím po tom, aby na mě, až dojde na křižovatce k napjaté konfliktní situaci, vykoukla z mercedesu, nadupaného BMW nebo lexusu usměvavá tvář, abych se dočkal přátelského gesta člověka, který je přirozený a na nic si nehraje, člověka, jenž je povýšen nikoli nad všechny, kteří zrovna nesedí v bouráku za dva miliony, ale nad malichernosti obyčejného denního života...