Ďábel nosí v rukou motorovou pilu

Každé ráno vyrážím se psem do lesa. To je program, který nejde obejít. Pes je mladý, nabitý energií jako králíček Duracell, překypuje elánem, jiskřivou silou a dynamikou, kterou by mu záviděl i Usain Bolt, proto potřebuje prostor k vybití.

A tak jsme za každého počasí ráno v lese. Tedy – v lese... Dobře vím, že zelené kopce v naší zemi z většiny nepokrývají přirozené lesní porosty, ale uměle vysazené plantáže stromů. Přesto mezi ně chodím rád a je mi tam fajn.

Pes neúnavně běhá za šiškami a klacky, mně nenápadně nabíhá od permanentního házení sval na pravé ruce, takže se trochu bojím, abych neskončil jako dementní dítě hlavního hrdiny Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Ano, to dítě, které během náletů za druhé světové války mydlilo do dřevěné podlahy domu kladivem hřebíky a vypěstovalo si na pravačce kulturistický biceps.

Ale dál. Občas zakřičí sojka nebo zaskřehotá káně vysoko v mracích, někdy přede mnou vyběhne zajíc a pes ho pár desítek metrů alibisticky pronásleduje, asi proto, aby mi udělal radost. Pak se vrací zpátky ke klacíkům a šiškám, které ho zajímají víc. Čas od času překvapím srnku. Vnímám harmonii a řád, a můj den má od samého začátku úplně jiný náboj než v dobách, kdy jsem šel z postele rovnou do práce. Cítím k lesu jistý vděk za pozitivní energii, kterou do mě pumpuje, ať chci, nebo ne.

Aby bylo jasno - jsem člověk, který je nakloněn změnám. Vím, že s některými ani nejde bojovat. Chápu, že stromy nerostou do nebe a jednoho dne je čeká pila. Budiž. I když patřím mezi milovníky přírody, nemohu o sobě prohlásit, že jsem příznivcem ekologických hnutí. Hnusí se mi dogma, hlásající záchranu planety za jakoukoli cenu. Je mi odporné toto samolibé náboženství, jež se z prvotní svěží ideje ochrany přírody stalo obludným zaklínadlem politiků, ospravedlňujícím nastolování nových totalitních praktik.

K přírodě cítím respekt a snažím se k ní chovat co nejšetrněji, ale vím, že bych v džungli nevydržel ani den. Nemám touhu spát týdny ve spacáku na vandrech, ploužit se po horách a hygienu provádět ve studeném potoce. Nepotřebuji létat do amazonských pralesů, abych viděl jak vypadá devastace. Aby se mi sevřelo srdce úzkostí, stačí si vyjít se psem pár set metrů za město.

Už z daleka slyším řev motorové pily. V pravidelných intervalech mi vibrují v ušních bubíncích duté rány padajících kmenů. Za zatáčkou vcházíme do rozvrácené země. Kde ještě včera stály stromy, dnes chybí les. Holý kopec připomíná hřbitov. Pařezy, vystupující ze země, působí jako náhrobky a ořezané, povalující se větve, vypadají jako květiny na hrobech.

Pes, dosud veselý a hravý, se najednou začíná bát. Stahuje ocas mezi nohy a vyděšeně popobíhá dopředu, jen aby už byl pryč z tohoto bitevního pole, na kterém si nestvůrné mechanismy pohrávají v ocelových čelistech s patnáctimetrovými kmeny jako s párátky. Pes chce být co nejrychleji a co nejdál od zavražděného kopce, kde donedávna žily stovky živých tvorů, kde v korunách hnízdili ptáci. Místo krákání vran tu dnes kvílí motorovka. Maně si vzpomenu na Avatara. Bože, to byla megapitomost! Přesto tu s hořkostí cítím jistou paralelu…

Scházíme níž. Ohlížím se. Kopec připomíná Golgotu, na níž byly ukřižovány desítky Kristů. Kdo ví, možná, že jednou vstanou z mrtvých a místo se zase zazelená, v tuto chvíli to ale vypadá, že sveřepá ruka člověka dokázala dát pánubohu pořádně na prdel. Dost možná, že Satanovi se o děsivější krajině ani nesnilo…