Byl jednou jeden sport aneb „Dejme šanci ragby“

Český hokej si v posledních letech močí na všech frontách do nohavic (nic proti tobě, Jarku) a zplihlý prapor národního fotbalu zatím drží nad vodou jen reprezentace složená z krajánků. Nejvyšší domácí soutěže nejpopulárnějších sportů ztratily kvalitu a lesk, nejlepší hráči zmizeli v zahraničí, diváci se do hledišť nehrnou. Přesto by bylo chybou zanevřít na sport. Minimálně na jeden rozhodně ne...

Foto: Standa Navrátil Jak už bylo řečeno, není to fotbal - sport nagelovaných a nesmyslně přeplácených manekýnů, válejících se po sebemenším kontaktu s protihráčem s grimasou umírajícího ve tváři na trávníku, aby po několikaminutovém „ošetření" (ve chvíli největšího náporu soupeře) znovu zázračně křepce vyběhli mezi bílé lajny.

Ne, není to ani hokej - ostré zápolení novodobých gladiátorů na bruslích, válčících místo kopí a mečů zahnutými hokejkami, kteří plechové brnění vyměnili za umělohmotné chrániče, líté lvy za rozlícený dav a po každém utkání vypouštějí před žurnalisty z rozbitých a zkrvavených úst zdrobněliny jako „srdíčko" a „štěstíčko."

Rozhodně to není ani motorismus, v němž už záleží na nejmodernějších technologiích dost často podstatně více než na schopnostech jezdců a pilotů.

Nejedná se o atletiku, královnu s mužskou tváří a plochou hrudí - nadopovanou anabolickými steroidy - odměňující své vyvolené zlatými cihlami za rekordy a výkony na hranici lidských možností.

Není to lyžování - sjezdové ani klasické. Nejde o individualistický souboj s vlastním tělem, digitální časomírou a mrazem.

Není to ani plavání - sport, který se jako jediný vydal proti proudu evoluce a opustil pevnou zem, aby se vrátil do kolébky života - do vody.

V žádném případě to není box - ona urputná snaha vymlátit během ladného tanečku na lehkých nohách soupeři mozek z hlavy co nejrychlejším a nejpřesnějším staccatem tvrdých pěstí.

Ani tenis to není - ta psychologická studená válka fiftýnů, shod a výhod, bekhendů, forhendů, volejů, lobů, liftovaných úderů a servisů.

Není to ani bezduchá a nekonečná dřina cyklistiky, opepřená hromadnými pády, tržnými ranami, defekty, horskými prémiemi, spurty a trikoty pro vítěze.

Nejde o volejbal, basketbal, házenou, florbal ani hokejbal, tedy sporty, které spojují jednotlivce v celek, táhnoucí za jeden provaz jako staroegyptští dělníci při stavbě pyramid.

Nemám nic proti zmíněným sportům, ale je to něco jiného, o čem bude řeč... Je to ragby! V něm je totiž přítomno ze všeho něco a přesto má svou osobitou a hrdou duši a nezaměnitelné charisma.

O ragby by mnozí mohli prohlásit, že vypadá morbidně a zrůdně, je plné násilí a chybí mu elegance, jíž oplývají jiné kolektivní sporty. Dospělí chlapi se rvou o šišatý balon, nechutně se válí na hromadě (nebo pod hromadou) těl spoluhráčů i protihráčů, zákeřně se stahují k zemi. Snad to tak může na první pohled vypadat, jenže pokud se člověk zmůže na víc než na povrchní úsudek, objeví v ragby - stejně jako v lastuře blyštivou perlu - ukrytou originální krásu.

Jestliže existuje sport, jenž v sobě snoubí ryzí individualismus s vědomím nezbytné spolupráce s celkem, je to ragby. Pakliže existuje sport, v němž je třeba kombinovat atletickou výbušnost, gymnastickou obratnost, zápasnickou sílu, vojenskou disciplínu a taktickou vyspělost - ale také kreativitu, chytrost a pohotovost - je to bezesporu ragby. Hledáme-li sport, ve kterém lze rány rozdávat, ale je nutno je v nemalé míře také přijímat, pak je to ragby. A pokud existuje sport, pro nějž je typická tvrdost, houževnatost, vytrvalost, neústupnost (a ve správný moment poddajnost), je to zase ragby. A nakonec - existuje-li sport, kde vedle sebe může nastoupit dvoumetrový stokilový pořez a o dvě hlavy menší a třicet kilo lehčí střízlík, je to samozřejmě ragby. Každý má svou úlohu, každý je pro tým stejně cenný.

Ragby má v sobě cosi zemitě pohanského. Je to ušlechtilá šachová partie a zároveň urputný boj muže proti muži. V ragby je cítit dávný pach krve a válečné pospolitosti, který se prolíná s úctou a respektem k protivníkovi. Jestliže si Bůh vyvolil svůj sport (jako to údajně udělal s národem), pak si musel vybrat ragby.

Přemýšlím, proč v našich končinách tato aktivita nikdy nenašla takové podhoubí, masovou základnu a diváckou oblíbenost jako jiné kolektivní sporty, které Češi s chutí (a většinou velmi úspěšně) během věků přejímali a v nichž postupně vynikali. A tak zatímco ve Francii, na Ostrovech, v Austrálii, na Novém Zélandě či v Jihoafrické republice je ragby nejoblíbenějším sportem, u nás je popelkou skomírající na úbytě. Pokud připustíme, že skutečně existuje něco takového jako „národní povaha", souvisí to s ní?

Často poslouchám nářky a stesky nad změkčilostí mládeže, nad rozmazleností dětí, nad jejich neschopností přijímat porážku a nepřeceňovat vítězství, nad nechutí se o cokoli porvat, nad absencí férového jednání, nad bezdůvodným pofňukáváním kvůli naprostým hloupostem. Nejsem lékař ani psycholog (a rozhodně jim nechci fušovat do řemesla), přesto naivně vytáhnu z rukávu recept, který sice nemůže dělat zázraky jako kouzelník Vigo, ale snad by mohl v lecčems pomoci. Vlastně to nemůže být lék. Spíše by mohlo jít o vitamín, který může povzbudit ochablý organismus. I když i to je dost diskutabilní...

Proč nezařadit ragby do osnov tělesné výchovy základních a středních škol? Je tolik těžké vytvořit žákovské a studentské ligy, kde by se kluci rvali se šišatým míčem i sami sebou? Kolik by stály státní pokladnu subvence školních ragbyových oddílů? Je efektivnější podporovat v dětech vlastnosti, které je připraví do reálného života nebo sypat miliardy do utopie s názvem „olympiáda v Praze" či světového šampionátu v lyžování?

Vím, že jsem bláhový. Ragby zůstane v českých zemích nadále kdesi v koutě a já se budu občas chodit dívat zase jen na náš prvoligový klub z krajského města. Na pár ryzích amatérů, kteří tenhle sport dělají po práci, ale nedávají do něho o nic méně potu a nadšení než profíci, válející za věhlasné světové týmy. Ragby je zkrátka něco, co musí mít člověk v sobě, pro co zahoří srdce a žhne duše.

V sobotu odstartoval prvními zápasy legendární Six Nations - Pohár šesti národů. Irové hostili v úvodním duelu na domácí půdě Francii. Na nabitém stadionu zpívalo hymny obou zemí přes osmdesát tisíc lidí. Když zazněla Marseillaisa a po ní chorál „Ireland, Ireland...", běhal mi mráz po zádech - a to mi bylo šumafuk, kdo vyhraje. A když dvoumetrový hromotluk s vyholenou hlavou v zeleném dresu během hymny téměř slzel, nevypovídalo to jen o tom, že cosi cítí ke své zemi, ale i o vztahu k téhle úchvatné hře.

Ragby asi není sport pro každého (a to je nakonec dobře). Umí však vyrazit dech, okouzlit, nadchnout, překvapit a upoutat. Stačí jen jediné - dát mu šanci.