Bratislava – hravá bohyně s milým úsměvem

„Draku, pojeď se mnou v pondělí do Blavy,“ povídá mi ve stylu Hurleyho (Lost) v pátek na hokejovém stadionu spolupracovník Alda. Pravda, do Hugovy postavy mu chybí asi sto kilogramů živé váhy, ale jeho hlas zní stejně naléhavě jako ten Reyesův. Jelikož jsem výtečně naladěn po nejlepším výkonu mužstva v dosavadním průběhu sezony, po chvilkovém váhání připouštím, že nabídka na výlet do Prešpurku zní lákavě.

Protože je však mé první dopoledne každého nového týdne tradičně rezervováno robotě, je třeba změnit plány. S vědomím, že znesvětím Hospodinův den odpočinku, naplánoval jsem si pondělní porci práce na neděli. Ani jsem nemusel uplácet lihovinami spolupracovníka Mejlu, bez něhož bych mohl na cestu do Bratislavy zapomenout. Protože Mejla v sobotu po šedesátikilometrové cyklo vyjížďce po kotárech neměl již večer sil na cestu do hostince, v neděli jsme se sešli na pracovišti.

Co vám budu povídat. Trávit první listopadovou neděli, kdy teploměr ukazuje dvacet celsiových stupňů a slunce líbá krajinu na překvapené čelo, ve střižně, je jednou z těch méně zábavných alternativ. Abychom dobu strávenou ve vypečené místnosti pod střechou zkrátili na minimum, vyvinuli jsme pracovní úsilí, jež mohlo směle konkurovat těm nejlepším úderníkům z hlubin někdejšího dolu Gottwald. Po pěti hodinách jsme zlomili všechny myslitelné normy a stali se hrdiny kapitalistické práce.

Pondělní ráno se tvářilo přívětivě jako vrchní, jenž vítá v podniku příchozí hosty. Slunce se vykutálelo z ranních mlh s brbláním o globálním oteplování a slibovalo další rekordně teplý den. Alda mě nabral v osm hodin. Cíl cesty – nemocnice pro profesionální videotechniku. Na rozdíl od servisu v českém hlavním městě, kde Pražáci o diagnostice stávkující kamery na počkání nechtěli ani slyšet, bratislavští lékaři slíbili podrobit nemocný kus okamžité kontrole a případně ho i vyléčit.

Dvouapůlhodinovou cestu jsme absolvovali bez problémů a díky Aldovu orientačnímu smyslu, jenž bez problémů nahradil systém GPS, jsme dorazili na Lamač, aniž jsme bloudili. Být za volantem já, ještě teď se motám s choromyslným výrazem ve tváři po tamních cestách, neb orientace v terénu nepatří k mým nejsilnějším stránkám. Poté, co jsme předali techniku do odborné péče, vyrazili jsme do slovenské megapole.

Poprvé v životě jsem byl v Bratislavě před necelým rokem. Strávili jsme ve městě s přítelkyní a známými povedený silvestrovský večer, v jehož závěru jsme skončili v jakémsi neskutečně natřískaném klubu, z něhož si už téměř nic nepamatuji. Co mi však v paměti zůstává, je skvělá atmosféra oslav Nového roku v Starom meste, litry šampaňského a pořádný mráz, který ani alkohol nedokázal zahnat na ústup.

Tentokrát Blava ukázala svou slunečnou tvář. Po krátkém kroužení kolem historického centra jsme zapíchli vůz přímo pod Hradem, aniž jsme dali vydělat místnímu magistrátu. Vydali jsme se po nábřeží podél krásného modrého Dunaje a pod Novým mostom to krouhli do Starého mesta.

Ulice nepřipomínaly všední pracovní den. Žádné hektické tempo, přehnaný spěch, křečovitě stažené starostlivé obličeje, prostě pohoda. Ve srovnání s naším krajským městem z periférie republiky, které působí jako mraveniště plné neustále naštvaných mravenců, vypadal Prešpurk jako ospalá rekreační zóna, což umocňovaly rusky hovořící turistické výpravy.

Jestliže Praha je stará běhna, která se navléká do moderních hader a pohybuje se ve vysokých elitářských kruzích, a naše krajské město je studený upjatý panák s pověstí podnikatele, kterému však chybí fantazie a bezprostřednost, pak Bratislava je svěží panna, kvetoucí nevěsta i starostlivá matka – to vše v jedné osobě. Jestliže Praha dusí a svírá plíce i duši smogem a všudypřítomnou komercí, a naše krajské město je odtažité jako chladné kalkulování o ziscích a ztrátách, pak Bratislava je proměnlivá a hravá bohyně s milým úsměvem.

Obědváme pizzu. Protože postrádám koruny, platím eury. No problem. Slovensko je na přechod k evropské měně připraveno. Procházka po Starom meste a výšlap na Hrad (který se z poloviny skrývá za mohutným lešením) za svitu neskutečně hřejivého listopadového slunce, jen v tričku a se slunečními brýlemi na očích, je příjemným vyvrcholením odpoledne. Patrně proto, abychom nezapomněli na domov, narážíme ve městě na reštauráciu Monarch a o chvíli později vidíme přes ulici líně přecházet černou Kočku…

Ze servisu stále nikdo nevolá, rozhodujeme se, že vyrazíme na Devín. Zřícenina je však uzavřena a než stačíme památné místo obejít a mrknout na soutok Dunaje a Moravy, telefon začne zvonit jako neurvalý pošťák se soudní obsílkou. Těžko ho odmítnout. Je čas vyrazit pro opravenou techniku.

Dojíždíme ke křižovatce, před níž červeně září stopka. Prásk! Hlava mi letí proti opěrce sedadla. V první chvíli netuším, co se stalo, o moment později mi dochází, že někdo s gustem políbil naši Fabii combi na klenuté zadní partie. Vylézáme z auta. „Kurva!“ ulevuje si Alda. Čekám rozmašírovanou prdel vozu, protože to byla pecka jako hrom, jenže rána šla naštěstí přesně naplocho a nárazníky energii pohltily. Kromě odřeného laku žádná škoda. Za námi stojí otřískaný Golf. Asi pětadvacetiletý šofér se usmívá jako by právě stáhl jointa a nehodlá ani vystoupit z auta. Z okýnka řve na plné kule rádio a tak to zůstává i během vyjasňování incidentu. Alda nakonec mává rukou a odjíždíme. Tady je cokoli zbytečné.

Probírám si v duchu situaci a vybavuje se mi několik let starý zážitek z paintballu. Ležel jsem ukrytý mezi stromy, sledoval okolí a najednou jsem koupil žlutou kuličkou přesně do ochranných brýlí. Vzpomínám si na neskutečný pocit překvapení a následné opožděné pochopení situace. Tehdy mi došlo, že být ve skutečném boji, ani bych si nestačil uvědomit, že je po všem. Stejné to asi je u vážných dopravních nehod… Cvaknutí vypínače on/off...

„…v opravovni sú velmi múdri, nájdu chybu aj v tvojom vnútri, obraz nastavia, ja to zaplatím rád…,“ zpívala kdysi bratislavská kapela Tublatanka. A tak to i bylo. Menší problém vznikl jen při úhradě, neboť naše společnost s ručením omezeným nebyla v databázi příslušného servisu. Stačlo však jen odlehčit místnímu bankomatu od hotovosti a bylo po potížích. Nadešel čas, vydat se po dálnici směrem na Brno. Čekala nás krásná rovná cesta - žádné panelové drncáky, které vytřásají z posádek duši i poslední zbytky důvěry v Ministerstvo dopravy na českých autostrádách. Blava zůstala za námi.

Kdo ví, kdy se do slovenského hlavního města zase dostanu. Za čtyřicet roků jsem to zvládl jen dvakrát, takže při tomhle průměru jeden nikdy neví, zda to nebylo naposled. Na druhou stranu - během posledního roku to bylo také dvakrát, takže se s průměrem dostávám úplně někam jinam. Nuže, budu optimista – Bratislavo, teším sa na budúce stretnutie.